Pravidla lži

- Téma autor: red

Každý kopec, který jdete nahoru, musí zákonitě vést i dolů. Stejně tak to platí pro onen přenesený kopec tzv

Každý kopec, který jdete nahoru, musí zákonitě vést i dolů. Stejně tak to platí pro onen přenesený kopec tzv. Nohavicův, ať už je alkoholický, gamblerský či drogový. V určitý okamžik dojdete do místa, kde si už sami nepomůžete. Pak možná budete hledat pomoc u stejně postižených, jako jste vy sami.

Je mrazivý den a po zasněžené cestě přichází Roman (David Švehlík) do terapeutické komunity, aby se zde léčil z drogové závislosti. Setkává se s desítkou lidí, kteří jsou na tom podobně jako on. Hodně už prohráli a bojí se prohrát víc. Mají za sebou minulost, na kterou je lepší nevzpomínat. Minulost čítající nejedno temné místo, které by bylo lepší schovat před světem i sebou samými. Záhy po setkání s Milanem (Jiří Langmajer), který ví víc, než dává znát, pochopí i Roman, že není lehké se před minulostí ukrýt, a že úvodní iniciační koupel v zamrzlém jezírku nebyla tou nejtěžší věcí, která jej tu čeká.

Režisér a scénárista Robert Sedláček, jenž se drogové scéně věnoval již v televizním „drogovém“ cyklu Když musíš, tak musíš, natočil film, který má ambici být napínavým fiktivním příběhem s bezmála kriminální zápletkou a přitom do co nejvyšší míry autentickou výpovědí o lidech, kteří se snaží vyrovnat sami se sebou. Natáčelo se v reáliích skutečné terapeutické komunity a odbornou ochrannou ruku nad filmem drželi lidé z o. s. Sananim, které se lidem postiženým drogovou závislostí věnuje. Mnozí z herců strávili v komunitě nějaký čas, aby na vlastní kůži poznali prostředí a především lidi, které budou představovat. Filmoví hrdinové jsou sice fiktivní figury, ale autoři zdůrazňují silnou inspiraci skutečnými osudy. Film tak osciluje mezi dvěma poměrně rozdílnými polohami a byl by zázrak, kdyby se podařilo obě roviny ztvárnit stejně kvalitně. Zázrak se sice nekoná, ale i tak se podle mého soudu vyplatí film shlédnout.

Je s podivem, že film dokumentaristy Sedláčka je výrazně silnější tam, kde pracuje s vyloženě fiktivní konstrukcí, než v místech, která mají být přímým odrazem reality. A tak zatímco všední scény ze každodenního života v komunitě působí zdlouhavě a díky zbytečné doslovnosti příliš popisně, v okamžicích, kdy se začínají vyostřovat vztahy mezi hlavními zúčastněnými, vynořuje se na povrch doslovnosti ukryté drama a diváka začíná jemně pohlcovat napětí, které se postará o to, abychom chtěli zůstat s filmem do jeho finále. Napětí vyvolává především tušený konflikt mezi několika hlavními postavami, které k sobě mají blíž, než by bylo zdrávo. Klíč k jejich chování leží kdesi v minulosti, kterou neznáme, nicméně která se nám částečně v dialozích a retrospektivách zjevuje. Touha rozkrýt minulost postav, a tak porozumět jejich vztahům, je možná hlavním motorem diváckého prožívání filmu.

Závěrečné rozuzlení rozhodně nemá charakter sofistikovaného scénáristického salta, ale tvůrcům filmu se podařilo tah k pointě „detektivního“ příběhu komplikovat a „příliš chytrého“ diváka znejistit. Hlavní osou, kolem které se drama příběhu točí je postava Milana, kterou výborný Jiří Langmajer obdařil skutečně démonickou mocí manipulovat se svým okolím. Milan je postava jako by z jiného světa, od pohledu nebezpečná všem, které s ní přichází do styku. A možná nejvíc sama sobě. Ale výborní jsou i ostatní představitelé dalších členů komunity (především pak Jan Budař, Jan Plesl, Jaromír Dulava, Josef Cisár, Petra Jungmanová).

V scénáristickém a následně hereckém ztvárnění postav zaráží propastný kvalitativní rozdíl mezi postavami „klientů“ komunity a terapeutů. Jistě to souvisí s onou výše zmíněnou rozpolceností filmu. Zatímco „klienti“ patří spíš k oné dramatické linii, postavy terapeutů jako by zastávaly především pozici dokumentaristickou. Oproti svým kolegům, kteří ztvárnili členy komunity, dostali herečtí představitelé terapeutů pramálo šancí vyniknout. Jednak kvůli výrazně menšímu prostoru, který je jim v rámci celovečerního příběhu vyměřen, dále kvůli chabé scénáristické matérii, z které jsou jejich postavy uhnětené. Navíc jsou odsouzeni k přednesu těch nejvíce patetických replik. I přes to jsou herecké výkony zřetelně silnou stránkou filmu. Tou druhou je dobře budovaná napínavá atmosféra psychologického thrilleru. K tomuto žánru má nakonec film blíže a možná je trochu škoda, že se touto cestou nepustili tvůrci naplno.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.