Prach času

15. 7. 2009 - 13:10 | Téma | red

Prach času zdroj: tisková zpráva

Novodobý klasik řecké kinematografie Theo Angelopulos (nar. 1936), z jehož tvorby známe mnohé sugestivní průhledy na minulost i přítomnost balkánské mentality (Krajina v mlze, Věčnost a den, Odysseův pohled) se usilovně vrací ke křivolakým zákrutám nejnovějších řeckých dějin, zvláště k traumatům občanské války, která se rozhořela na sklonku čtyřicátých let, aby bolestně rozdělila celou společnost. Její dopad zkoumal již v Putovním divadle (1974) a znovu ji i její důsledky prohmatává v dosud nedokončené Trilogii, jejíž prostřední část nazvaná Prach času nyní vstupuje do artových kin.

Nezasvěcený divák, jenž netuší, že Prach času je volným pokračováním snímku Plačící země, může být zaskočen zápletkami, o jejich pozadí se může jen dohadovat. Neví totiž, že oddaně se milující Eleni a Spyrose rozdělilo právě válčení: komunistka Eleni získala azyl v Sovětském svazu, kam za ní po mnoha letech přijíždí pod cizí identitou se skrývající Spyros, aby ji potají odtud vyvezl. Jenže po prozrazení na ně čeká vězení a vyhnanství...

I když se filmy Thea Angelopulose dotýkají výsostně politických záležitostí, režisér se nevydává stejnou cestou jako kdysi Bertolucci v zevšeobecňující fresce Dvacáté století (1975), nýbrž upřednostňuje jednak tragický rozvrat rodin, osudově rozdělených i politickým smýšlením,. Rád pracuje s útržky dění, které nezachycuje v jeho celistvosti, a zaměřuje se na následky zlomových událostí než na události samotné. A dalším příznačným rysem je jistá obřadnost pohybů a gest, jistá vzletnost promluv, společně s pozvolna plynoucím vyprávěním odkazující až k antickým tradicím. Není náhodné, že v řadě filmů vystupují postavy umělců (spisovatelů, divadelníků, filmařů...), kteří se s touto zátěží musí vyrovnat. Ani Prach času není výjimkou.

Snímek se odehrává v několika časových rovinách, které spolu úzce souvisejí a prostupují se prostřednictvím vzpomínek i nalezených dávných dopisů, souběžně čtených jako doklad citů utápěných v bezmoci. Převážně statické výjevy, které se odehrávají v mrazivém Rusku, zaslzeně ztuhnoucím v okamžiku Stalinova úmrtí na jaře 1953, patří k vizuálně nejpůsobivějším. Spatříme mlčenlivý dav, se skleslými hlavami postávající na zledovatělé zemi, i ztichlý proud vyhnanců, když podoben záplavě černých brouků stoupá po serpentinovitě se vinoucím schodišti, nebo zdevastovaný chrám nyní sloužící jako Dům kultury, kde se po kritice „kultu osobnosti“ povaluje bezpočet Stalinových bust a soch. Nebo odjezd vlaku i s malým děckem, s nímž se loučí bezmocná Eleni. A jen tak mimochodem prosvítá vražedná nedůvěra stalinského režimu i vůči spřáteleným cizincům, udavačství postihuje intimní splynutí dlouho oddělených lidských duší.

Angelopulos nelíčí děje ucelené. Nevíme třeba, jaká příkoří jim bolševický režim nachystal, než roku 1974 směli – v převažujícím společenství Židů – překročit hraniční čáru do Rakouska (která přitom nikdy neexistovala, Rakousko nikdy nemělo společnou hranici se Sovětským svazem). Podobně útržkovité je zámořské shledání rodičů se synem, případně „nynější“ linie zasazená do silvestrovských oslav posledního roku minulého století, kdy filmový režisér – ono kdysi odvezené dítě – dokončuje film i vypořádává se se svým zhrouceným soukromím. Více než politické pozadí totiž režiséra zajímají privátní strázně jeho hrdinů, složité soukromé vztahy s kořeny v dávné minulosti (ve vyhnanství se Eleni, oddělená od manžela, sblížila s Jakobem, až se stabilizoval svérázný milostný trojúhelník) i současné (rozvedený filmař hledá dceru uprchlou z domova).

Prach času se dotýká hledání osobní identity i pocitů vykořenění. Není náhodné, že právě v kosmopolitním Berlíně se shledávají Žid Jakob i Řekové zatoulaní ve světě, aby si vyjasnili, co je v životě skutečně důležité, aby se smířili se svým údělem, aby se vyrovnali s rozpadem mladistvých ideálů a tužeb. Zatímco kdysi lidé trpěli pro svůj původ nebo přesvědčení, nyní je sužuje neschopnost účelně žít, věnovat se svým blízkým, věčné zaneprázdnění a shon je vzájemě odcizuje. Unavený Jakob si odevzdaně povzdechne, že prach času dopadá na všechno...

Na rozdíl od důsledně „řecké“ úvodní Plačící země vznikl Prach času v mezinárodní koprodukci (s převažující angličtinou jako dorozumívacím jazykem) a s hvězdným hereckým obsazením. Svědomí zpytujícího režiséra představuje Willem Dafoe, v úlohách zestárlých protagonistů, které pohltily a mučily nejrůznější dějinné zvraty, se objevují Bruno Ganz, Michel Piccoli a Irène Jacobová. A přehlédnout bychom neměli ani hudební složku, mimo jiné nahrávání hudby k chystanému filmu nebo Beethovenovu Devátou (v televizi vysílanou), která tvoří nevtíravou zvukovou kulisu k melancholickým rozmluvám v závěru vyprávění.

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Jednu ze záporných postav si v novém Shazam zahraje Lucy Liu

Jednu ze záporných postav si v novém Shazam zahraje Lucy Liu

13. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Do připravovaného pokračování komiksárny Shazam! se přidává Lucy Liu.
Indiana Jones 5 přidává Phoebe Waller-Bridge

Indiana Jones 5 přidává Phoebe Waller-Bridge

12. 4. 2021 | Novinky | Adam Homola

Po celé řadě odkladů a komplikací se nový Indiana Jones začne natáčet v červenci, tentokrát už snad doopravdy.
Amy Adams trpí v novém thrilleru Žena v okně na agorafobii

Amy Adams trpí v novém thrilleru Žena v okně na agorafobii

9. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Nový thriller Netflixu Žena v okně s Amy Adams v hlavní roli se blíží a novým trailerem připomíná brzké vydání.
Kdo mi jde po krku postaví Angelinu Jolie proti zabijákům a lesnímu požáru

Kdo mi jde po krku postaví Angelinu Jolie proti zabijákům a lesnímu požáru

8. 4. 2021 | Trailery | Adam Homola

Warner Bros představují první trailer na nadcházející thriller Kdo mi jde po krku s Angelinou Jolie v hlavní roli.