Obrovitá třináctipatrová stavba, vnějškově sněhobílá, ve vnitřním výše položeném traktu červeně obílená, byla po dlouhá staletí sídlem dalajlámů – dokud ten poslední, čtrnáctý, neodešel před čínskou okupací do exilu. Taková je Potala, jedna z nejrozměrnějších budov na světě, symbol tibetského buddhismu, tyčící se nad svatým městem Lhasou: skrývá víc než tisícovku místností a snad bezpočet svatyní a soch. Čínští filmaři jí zasvětli dokument Palác Potala. Neprovází jej neosobní hlas profesionálního komentátora, nýbrž vyprávění stařičkého mnicha, jenž většinu svého života prožil právě za palácovými zdmi.
Čínští tvůrci natočili dokument, jaký jsme v Evropě mohli vídat snad někdy před půlstoletím (upozorňuji třeba na cestopis Vladimíra Síse Cesta vede do Tibetu, 1956). Chtějíce evokovat vznešenost upřednostňují rádoby ohromivé statické záběry, někdy prokládané povlovnými jízdami kolem vybraných památek, přibližují pamětihodné detaily. Dílem přinášejí osvětu, osvětlují architektonické proměny stavby, a to natolik obšírně a podrobně, že nezasvěcený divák si stěží co zapamatuje, jednak vytvářejí jakousi kouřovou clonu bezbřehé spokojenosti, která v této enklávě, již drahná léta obsazená Čínou (ve filmu se tomu ovšem říká „osvobození Tibetu“), má panovat.
Je příznačné, že většinou se zdržujeme uvnitř tajemné budovy, protkané bezpočtem chodeb a modliteben, že předmětem zájmu jsou mrtvé dějiny a jakoby nabalzamovaná přítomnost. Stařičký láma, jenž poslouží jako zasvěcený průvodce (byť si v jednom okamžiku přibírá na pomoc skutečného historika), tu vystupuje jako živoucí sepětí minulosti s dneškem. Do Potaly se dostal jako mladičký venkovský hoch v dobách, když byl slaven příchod čtrnáctého dalajlámy – a okamžitě spatříme letitý reportážní záznam oné události. Stále výřečný a vyrovnaný stařec (spolu s celou Potalou, o níž ze všech sil pečoval) prožil mnohé strázně, o nichž se sotva něco podrobnějšího dovíme; třeba o hrůzách čínské kulturní revoluce, která jej na celé desetiletí vzdálila klášterním zdem.
Palác Potala je rozčleněn do několika kapitol, z nichž většina (Rudý pahorek, Bílý palác, Červený palác, Zrození a smrt) osvětluje vznik a rozšiřování velkolepě pojednané stavby, teprve závěrečná epizoda (Pozemský život) se snaží naznačovat sepětí mnichů s životem kypícím v „podhradí“ – spolu s vypravěčem navštívíme v níže položené osadě místní krčmu, obhlédneme pouliční ruch i rušnou tržnici. A spolu s hrdinou se opět vrátíme do bezpečí vévodící budovy.
Snímek je vystavěn konvenčně, vzdělávací aspekt jednoznačně vítězí nad čímkoli jiným. I v hudebním doprovodu nalézáme majestátnost, která oslavuje nejen vznešenost Potaly, ale koneckonců i blahodárnou péči ústřední čínské vlády: když jedna z místností vyhořela, zanedlouho byla vzorně opravena.
Jen místy se tvůrci snaží vyprávění ozvláštňovat stylizovanými výjevy, třeba zpívanými výňatky sáhodlouhého starotibetského eposu, průhledy do pusté, ale přesto čarokrásné krajiny. Nepřetržitě znějící komentář, zpravidla osvětlující, co právě kamera zachycuje (i staré malby, rukopisy, nejrůznější předměty), je dokonce obohacen o doslovné ruchové efekty – třeba v pasážích o složité a náročné stavbě zní rachot a dusot způsobené stavebníky.
Staneme se svědky mnoha obřadů, jejichž smysl uniká (tvoří vlastně jen jakýsi doprovodný kolorit), spatříme, jak se stařec modlí, jak se chystá ulehnout na lože. A jen jakoby mimoděk promžikne několik údajů o buddhismu, o víře v převtělování a věčný koloběh života, o ustavičné pomíjivosti, což nejnázorněji dokládá pracně zhotovovaný obrazec mandaly, geometricky uspořádaného výtvarného skvostu z různobarevného jemňoučkého písku. Posléze se smete...
Jen málokdy je postiženo bezprostřední, nemonumentalizované dění – třeba pravidelná údržba stěn. Podobně problesknou prastaré zvyky, například „posvátné“ putování, kdy poutník se po každém třetím kroku vrhá k zemi.
Co jsme se vlastně o Potale dověděli? O jejích dějinách zhruba totéž, co v každé historické příručce – že byla v polovině 17. století postavena na základech daleko starší stavby, že bílá barva, která jí vtiskla podobu, symbolizuje štěstí, čistotu, mír a harmonii, že dalajlámové často umírali v nečekaně mladém věku, ale jejich bohatě zdobené a zlatem vykládané rakve (zvané stúpy) dodnes můžeme obdivovat. Že nyní lidé – slovy starého mnicha – žijí spokojeně a šťastně. Ale také si můžeme všimnout nenápadně vsouvané „pravdy“: Tibet už od středověku spadal pod čínskou správu, teprve počátkem 20. století se jej navzdory tuhému odporu tibetských vlastenců zmocnili Angličané. Čínské obsazení Tibetu v 50. letech vlastně jen obnovilo staré, osvědčené pořádky. Pro vyváženější obeznámení nezbývá než doporučit Scorseseho snímek Kundun, který líčí právě ono údajně blahodárné čínské působení, vedoucí posléze k odchodu posledního dalajlámy do exilu.
