Post Coitum

O některých filmech se říká, že nejsou pro každého. Ne každý divák je schopen naladit se na vlnu, po které zběsile, uhrančivě, ztřeštěně, drasticky či nějak jinak, každopádně ne-obyčejně, surfují tvůrci filmu. Patří film Post coitum do této kategorie? Možná. Rozhodně má však blíž k tomu druhu filmů, které nakonec nejsou pro nikoho.

Post coitum je snímek, o kterém lze lidovou mluvou říct, že je to „tak blbý“, že člověk chtíc nechtíc začne hledat rafinovaný autorský záměr. Kdyby takto vypadalo cvičení studenta filmové režie, přičte vinu na podobě výsledku autorově mládí a nezkušenosti, ale když něco tak zmateného, prvoplánového, plakátového natočí zkušený filmař s reputací, je divák zaražen a ptá se: Co to má znamenat? Když jsem po chvilce nevěřícného zírání na plátno pochopil, že na Post coitum nemohu uplatňovat standardní divácká dramatická očekávání, začal jsem hledat odpověď přesně na tuto otázku.Režisér si takovéto divácké reakce byl nejspíš vědom, protože před začátkem novinářské projekce varoval, že jeho film není běžným příběhem a pokračoval tvrzením, že film byl udělán, tak aby vyhovoval estetice a divákům 21. století.

Zajímalo by mě, a co se týče mého konečného názoru na Post coitum je to zásadní otázka, zda Jakubisko s touto tezí vědomě k natáčení filmu přistupoval, nebo jí vytáhl v okamžiku, kdy s hrůzou pohlédl na své ledva narozené filmové dítě. Pokud je první možnost pravdou, pak by mělo smysl se nad filmem aspoň trochu zamyslet. Předpokládejme tedy, že to, co na plátně vidíme, je tam záměrně. V tom případě natočil dle mého soudu Jakubisko anarchistický film, jehož cílem je karnevalizovat současný životní styl sekularizované západní společnosti. Láska je karikována vyhrocenými patetickými výlevy a plakátovými symboly ( „pravé“ milování ve stáji, mladý věrný pár jako by vypadl z titulní strany časopisu Bravo), dobro a morálka nepraktičností a nefunkčností (trouba kněz, padající zvon). Na druhou stranu ani zlo není životaschopnou veličinou, je k smíchu stejně jako dobro a nemá žádné fatální následky (triumf záporné postavy je okamžitě demaskován jako prohra). Postavy filmu se navzájem potkávají a míjejí, aniž by se mezi nimi něco doopravdy stalo, aby si doopravdy ublížili či pomohli. Někdo sice umírá, někdo se žení, ale důsledky těchto aktů jsou chladně potlačené, děje se to jen proto, aby se různé postavy mohli dostat na scénu a (hlavně) různě spolu souložit. Vzniká tak svět, kde si jsou všechny duchovní hodnoty rovné - v tom, že nehrají sebemenší roli, který ovládá důsledně oderotizovaný a do role základního a jediného životního principu postavený sexuální pud. Člověk je pouhý živočich a všechna nástavba (umění, city, kultura…) je k ničemu. Post coitum by se tak dal považovat za provokativní anarchistický film, políček do tváře konformity, výkřik vyprovokovaný absurditou všedního dne.

Takových snímků však vzniklo ve filmové historii poměrně dost a ty, které přežily v diváckém povědomí dodnes, to dokázaly díky svému novátorství a odvaze a drzosti (v tom nejlepším slova smyslu) s kterou šikovně balancovaly na tenkém ledě hranice mezi uměním a nevkusem. Jakubiskův „výkřik“ nemá sílu opravdu šokovat a hlavně se neskví originalitou, je namíchán z motivů, které už známe odjinud, upadá do sítě schémat. Nefunguje hra s formou, která je jen odvarem z jiných „hravých“ filmů (napadá mě třeba Transpotting, Lost Highway, Klub rváčů, Amélie z Montmartru a další) a v případě Post coitum naprosto samoúčelná. Jedna z postav film, fotograf Franca Nera, vzpomíná nostalgicky na šedesátá léta. Pod dojmem z filmu mi připadlo, že podobnou nostalgii třeba cítí i Jakubisko. Kdyby totiž měl možnost natočit takovýto film tenkrát, byla by to asi „jiná jízda.“ Pro mne tedy nikoliv příběh pro jednadvacáté století ale spíš takové retro.

Dnes však pochybuji, že se bude na Jakubiskovu „lidskou mašinu“ chodit po čase stejně, jako se stále chodí třeba na tu, kterou předvedl Marco Ferreri ve Velké žranici. Možné to samozřejmě je, ale vzhledem k tomu, že z filmu nedokáži vyčíst, zda je výrazná myšlenková stylizace filmu opravdu záměrná, bych si na to nevsadil.