Válečné transporty Židů do vyhlazovacích táborů jsou dobře zdokumentovány. Také filmaři nejednou zobrazili, jak mezi postiženými převažovala odevzdanost: doufali, že odjíždějí kvůli nucenému pracovnímu nasazení, málokdo si uměl představit, že konečným cílem jejich přesunů je smrt. Takový osud dopadl i poslední zbyteček berlínských Židů, kteří dosud unikali tragickému údělu svých souvěrců. V roce 1943 je nacisté shromáždili na nádraží Grunewald, nahnali do vagónů nákladního vlaku a poslali kamsi do neznáma. Hitler měl dostat ke svým narozeninám hlavní město zcela zbavené židovské nákazy.
Scenárista Stephen Glantz se soustředil na osazenstvo z jednoho vagónu. V různorodé sestavě lidí náhodně sehnaných do jediného chumlu, od kojenců po starce, od ortodoxně věřících až k lidem nábožensky vlaženým, jsou zastoupeny nejrůznější profese: boxer i lékař, klenotník i bavič. Vztahy mezi nimi jsou stále víc napjatější. Projeví se bezmoc a apatie, když je při mnohadenní jízdě sužuje nedostatek vody, sílí stres, nemluvňata zmírají v náručí zoufalých matek. Názorový rozkol vnášejí i myšlenky na útěk. Někteří jej odmítají, jiní naopak s vyčerpávající urputností realizují: přepilují okenní mřížky, prosekávají otvor do bytelné podlahy (jenže protáhne se jím jen člověk mimořádně útlý, tedy nejspíš dítě..). Až alibisticky se vnucující idea odporu i v situaci navenek beznadějné tvoří ústřední linii celého příběhu, který zdůrazňuje, že ani Židé nerezignovali na svou záchranu, jak se mnohdy traduje.
Režie se ujali Josef Vilsmaier, německý tvůrce dobře známý svým zájmem o éru nacismu (např. Stalingrad), jenž si navíc přibral ještě kameru, a jeho manželka Dana Vávrová (někdejší dětská hvězdička, proslavená zejména Leontýnkou z Lipského komedie Ať žijí duchové). Glantzovu předlohu pietně, s doslovnou popisností a poplatni konvencím převedli do vizuální podoby. Opět se setkáváme s nacisty usměvavými, dokonce s tvářemi andělsky nevinnými, kteří chladnokrevně vraždí (jako velitel transportu), ale také s vojáky vracejícími se z fronty. Ti jsou zhnuseni válčením a ochotni vyčerpaným Židům poskytnout jídlo. Narazíme tu na ukrajinské hrdlořezy v německých uniformách, kteří transport provázejí, nechybí ani polský antisemitismus, dokonce snaha kořistit z cizí bezmoci – což ovšem vyvažují polští partyzáni, když se ujmou uprchlíků.
Za takové situace je vcelku bezpředmětné rozbíjet kolektivní nahlížení vytahováním jednotlivých osudů. Většina postav se dočká krátkých retrospektiv, hýřících trochu protismyslně bezstarostností, ačkoli protižidovská opatření (mnohdy ještě předválečná!) na ně musela krutě doléhat. Malá dívenka, která prokáže neuvěřitelnou chladnokrevnost při střetu s přívětivě výhrůžným šéfem transportu, jenž vyšetřuje, kdo za jízdy otevřel dveře vagónu, stále sní o kariéře baletky, na niž se zřejmě bez jakýchkoli překážek připravovala(?). Dospělým se vynořují okamžiky, kdy se cítili šťastni jako třeba boxer po výhře nad árijským soupeřem, kdy bavili publikum, kdy se ještě mohli věnovat svému povolání či prožívali citové okouzlení, kdy se toulali přívětivou přírodou. Lze vznést jedině podiv, že tyto idylické výjevy spadají do nejspíš válečných dob (v roce 1943 přece válka zuřila už celé čtyři roky), není nijak naznačeno, že by se jednalo o vzpomínky starší.
Poslední vlak je dílo v lecčems plakátovité, ploše popisné, takříkajíc školometské. Označil bych je i za staromilské jak ve výrazu, tak ve vyznění, protože se vrací k poetice děl půlstoletí starých, která osvětově zacílena měla v první řadě upozornit na hrůznost nacismu. Odpovídá tomu i herecké ztvárnění (Gedeon Burkhard, Juraj Kukura, Vojta Kotek, Stanislav Zindulka), směřující k příliš hrubozrnným náčrtům, tak výtvarné pojetí, evokující černobílost zúžením barevných odstínů na škálu špinavé hnědi a zeleně.
Nejsem si jist, že Poslední vlak nakonec neodrazuje přílišným citovým vyděračstvím a okatě ukázkovým vzorníkem postojů.
