Pokud se chystáte hodit ruksak na záda a vyrazit za dobrodružstvím kamsi do třetího světa, film Poslední skotský král byste si neměli nechat ujít. Ukáže vám, že kromě očkování proti malárii se může hodit i informace o místní politické situaci. Jinak můžete s úsměvem na tváři vběhnout do takové menší genocidy…
Nicholas Garrigan právě dokončil studium medicíny ve skotském Edinburghu a jeho rodina čeká, že se vydá v otcových šlépějích a stane se venkovským lékařem. Pro Nicholase je ale nejvyšší čas dát si jointa a vypadnout z nudné provinční díry do světa. Za dobrodružstvím. Proč ne třeba – do Ugandy? To fakt bude úlet!
Celý africký svět jako by se od samého začátku točil jen kolem Garrigana. Je tak pohledný, tak vitální, tak kurážný! Získá si srdce žen i roztomilých malých černoušků. A při návštěvě vesnice si mladého Skota zamiluje i místní prezident Amin. Pomůže náhoda jako z pohádky: prezidentovo auto nabourá do krávy a jeho excelence Amin má něco s rukou. Pošle pro doktora, ale nikdo jiný po ruce není, jen smělý Garrigan. Lékař prezidenta ošetří a mu nabídne služby u svého dvora. Zahrne Garrigana blahobytem, spanilými princeznami a jmenuje ho svým nejbližším rádcem – inu, jako v pohádce. Lidé kolem Garrigana začnou záhadně mizet, za zdí věznice probíhají popravy, britští diplomaté i agenti Skota varují, aby prezidentovi nevěřil. Ten je však neposlouchá. Vždyť Amin je přece tak veselý chlapík! Jakýpak diktátor…
Poslední skotský král režiséra Kevina Macdonalda je volnou adaptací stejnojmenného románu britského novináře Gilese Fodena z roku 1998. Hlavní postava – čerstvě promovaný skotský lékař Nicholas Garrigan, který odjíždí na zkušenou do Ugandy – je částečně inspirovaná britským vojákem Bobem Astlesem. Astles se skutečně zapletl s ugandským diktátorem Idi Amin Dada Oumeem, za jehož krvavého režimu zahynulo 300 tisíc lidí. Za spolupráci s Amin byl Astles po diktátorově pádu několik let vězeněn. Je třeba říci, že scenáristé Jeremy Brock a Peter Morgan se knižním příběhem doktora Garrigana inspirovali volně, věrnou rekonstrukci reálií ve filmu nehledejte. Hlavního hrdinu „poupravili“ podle potřeb současného diváka tak, aby mohl vzniknout napínavý, i když místy až neuvěřitelný thriller.
Jaký je tedy filmový Nicholas Garrigan? Především velmi naivní a hloupý. Rozhodnout o své cestě zabodnutím prstu naslepo do mapy, vyspat se s první Afričankou, která si přisedne ve vesnickém autobuse, brzy po příjezdu začít balit manželku těžce pracujícího kolegy lékaře – to by snad udělal nějaký opilý fanoušek Chelsea, těžko však promovaný lékař. A to zdaleka není vše… Kdyby ale filmový Garrigan nebyl tak hloupý a nedostal se do tolika svízelných situací, filmaři by nemohli vyprávět svůj napínavý příběh.
Celé drama o člověku, který odmítá vidět, jak kolem něj umírají lidé, chce naopak věřit iluzi, až se nakonec ocitne tváří v tvář vlastní smrti, je natočeno velmi decentně. Oproti snímku Hotel Rwanda (pojednává o genocidě v jiném africkém státě) Poslední skotský král těží napětí spíše z náznaků, násilí je skryto – a přece jaksi pořád přítomno. Zásluhu na tom má především Forest Whitaker, který v roli despotického generála Amina doslova „diktuje“.
Ač je hlavním hrdinou Garrigan, dobrácký tlouštík Amin, který „mluvit velmi špatná anglicky“ je pořád nablízku, otcovsky bere doktůrka pod křídla, a dokud je po jeho, je to hotový andílek. Ve spojení s vystrašenými manželkami, které se neodvažují Aminovi říct jediné slovo, s dokonale padoušskými bodyguardy, kteří zabíjejí pohledem, a novinovými titulky o Aminových zvěrstvech, vyznívá Whitakerův strejcovský diktátor hrozivě a daleko uvěřitelněji než prvoplánoví záporňáci s cigaretou a černými brýlemi. Whitakerův Amin ztělesňuje podstatu totality, ať už stalinské, hitlerovské nebo ugandské. Ilustruje šíleného diktátora, který nevěří nikomu a své nepřátele odstraňuje pomocí psychologického tlaku. Kdo se nesměje s generálem, určitě něco skrývá…
Ačkoli se tvůrci zaměřili na atraktivní příběh mladého hrdiny a reálie ugandského režimu v sedmdesátých letech potlačili téměř do té míry, že by se příběh mohl odehrávat v kterékoli diktatuře, téma neschopnosti jednotlivce vzdorovat sladkému zlu je podáno atraktivní formou – to samo o sobě zaslouží uznání. Nečernobílost ústřední postavy nutí diváka k zamyšlení. Jak by kdokoli z nás obstál na místě hlavního hrdiny? Když Amin říká Garriganovi: „Nejsi ani doktor, nejsi nic. Tvoje smrt bude první skutečnou věcí, kterou poznáš.“ – vnucuje se pocit, že na diktátorových slovech něco je. Nejsou dobrodružné toulky „zlaté mládeže“ ve skutečnosti jen projevem konzumu západní společnosti, která ztrácí pojem o skutečných problémech? Film, ač v líbivém kabátě thrilleru, vyvolává otázky. A to je jen dobře.
