Postavení režiséra Wese Cravena jako legendy amerického hororu dnes stvrzují remaky. Jeho rané snímky The Hills Have Eyes (1977) i The Last House on the Left (1972) se přepracování už dočkaly, vrcholný kousek Noční můra v Eml Street (1984) bude následovat. Oba nedávné filmy – tedy Hory mají oči (2006) a Poslední dům nalevo (209) – jsou tím nejlepším, co současná americká produkce v rámci tohoto žánru nabízí. Možná i proto, že oba filmy přísluší k žánru thrilleru. Spojuje je téma střetu normální americké rodiny s nepochopitelnou brutalitou.
Poslední dům nalevo obrací role bezmocných obětí a jejich vrahů. Craven vyšel z námětu Bergmanova dramatu Pramen panny (1960), příběh pomsty obyčejného farmáře za násilí na své dceři však přetvořil v krvavý, až úchylně komediální horor. Remake řeckého režiséra Denise Iliadise vrací téma zpět do vážné polohy. A je to tak dobře.
Collinwodovi vyrážejí na poklidný víkend v lesích. John (Tony Goldwyn) odpočívá po službě na lékařské pohotovosti, jeho žena Emma (Monica Potterová) chce uvevnit rodinu a sedmnáctiletá dcera Mari (Sara Paxtonová) plánuje setkání s kamarádkou Paige (Martha MacIsaacová). Banda kolem vraha Kruga (Garret Dillahunt) má úplně jiné starosti: právě utíká před zákonem. Tyhle dva rozdílné světy propojí Krugův introvertní syn Justin (Spencer Treat Clark). Přál si jen na chvíli zapomenout na neustálé prchání, slovo tak dalo slovo a Justin zve dvě mladé dívky Paige a Mari na jointa. Kdyby je tu nenačapal Krug se svými kumpány Francisem (Aaron Paul) a Sadie (Riki Lindhomová), dopadlo by všechno dobře. Osud ale zamíchal kartami jinak. Krug svůj úkryt nemíní prozradit a zve obě dívky „na projížďku“. Nastoupil tím cestu, při níž někdo přijde o nevinnost, někdo o dobré vychování a on sám o život.
Srovnávat Poslední dům nalevo s Pátkem třináctého (2009), Krvavým Valentýnem (2008) či s dalšími filmovými jatky by bylo urážkou Iliadisova snímku. Jedná se spíše o dovětek k obdobně laděnému hororu Oni (2008). Oba filmy se snaží domýslet klasickou hororovou situaci střetu slušnosti s nelidskou krutostí vrahů – ale v rámci skutečného světa. Vrazi nejsou obdařeni nadlidskými schopnostmi a jejich oběti neumírají rychle, natož úsměvně. Realitě blíž má asi ustrašené umírání a nemožnost postavit se vyšinutosti. V Posledním domě nalevo se situace obrací, rodiče berou osud do vlastních rukou. Byli na to zvyklí ze svých životů ve stylu amerického snu, v krizové situaci proto neváhají a zvolí cestu pomsty.
Snímek strádá režijní nedotažeností, Denis Iliades ani jeho spolupracovníci jako kameraman Sharone Meir či střihač Peter McNulty po velké hollywodské kariéře nesahají. Blýskl se jedině hudební skladatel John Murphy. Síla námětu ale mnohé nedostatky stírá. Na rozdíl od četných vyvražďovaček, u nichž divák nad násilím nehne brvou, nebo se jen cynicky pousměje, se Poslednímu domu nalevo podařilo vymáčkout z publika velmi silné emoce. Utrpení znásilňované Mari i tužbu jejích rodičů po pomstě prožívá publikum společně s hrdiny. Iliades se však neubránil několika zbytečně krvavým okamžikům, které film nešťastně posunují směrem k hororové nadsázce. Se začlenění „hororových“ náznaků už do úvodních idylických sekvencí (gramaticky nepřesný, ale prorokující nápis v lesích, zdánlivě obyčejné předměty, které dostanou v závěru nové využití) pracuje režisér ve prospěch atmosféry hrůzných věcí příštích.
Poslednímu domu nalevo nesvědčí ani pokusy o melodramatizaci rodinného štěstí Collinwoodových, zejména Monica Potterová, ale i její filmový partner Tony Goldwyn mají sklon posouvat film směrem k sladkobolnosti. Nebývá zvykem, aby herci dokázali udržet své hororové trýznitele v realitě, Garretu Dillahuntovi jako Krugovi se to ale podařilo. Mužný pětačtyřicátník má po několika televizních úspěších a menších rolích v dramatech Tahle země není pro starý a Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (oba 2007) v budoucnu šanci uspět i na filmovém plátně.
Poslední dům nalevo není snímkem bezchybným, spíš naopak. Upřímný pokus obohatit hororový žánr stavím ale výše než umělé psychologické hrátky režiséra Michaela Hanekeho ve Funny Games USA (2007).
