Poslední dny inspirované smrtí rockového hudebníka Kurta Cobaina (1967-1994) jsou závěrem volné filmové trilogie amerického režiséra Gus Van Santa. Jeho filmy Gerry (2002), Slon (2003, film získal Zlatou palmu v Cannes) a Poslední dny (2005) jsou si blízké formálním pojetím i inspiračním zdrojem, kterým vždy byla reálná situace. V případě Posledních dnů však nejde o detailní přepis reality, ale pouze o původní událost (akt sebevražedného zastřelení), ze které pak vyvěrají zcela fiktivní filmové události.
Gus Van Sant se v druhé polovině 90. let věnoval tvorbě komerčně laděných a hvězdně obsazených snímků známých i z naší distribuce (Dobrý Will Hunting, Psycho, Osudové setkání). Následující trilogií však razantně vybočil z komerčního proudu, čímž bohužel také zmizel z naší filmové distribuce. Natáčí s malým štábem, v jednom ústředním prostředí, s méně známými herci, jeho styl se blíží severskému Dogmatu. U Posledních dnů se kromě režie postaral také o scénář a střih. Scénář snímku neměl více než dvanáct stránek. Představitel hlavní role Michael Pitt (Vesnice), který letos navštívil karlovarský festival, o něm řekl, že spíše než podrobným itinerářem byl jen mapou sloužící hercům i štábu pouze k základní orientaci.
Hned úvodní scény Posledních dnů jasně odhalují jejich celkové pojetí – hudebník Blake (zjevem připomínající K. Cobaina) zmateně chodí lesem, brodí se řekou, v noci se zahřívá u ohně. To vše bez jediného slova, snad jen s těžko rozluštitelným mumláním. Pak se již ocitáme v domě, který Blake obývá s několika svými přáteli. Hudebník se vyhýbá kontaktu s vnějším světem i styku se spolubydlícími. Blake je sám, chce být sám, nenachází cestu ven ze svého bludného uzavření. Gus Van Sant nechává naplno vyznít dlouhé scény, ve kterých se zdánlivě nic neděje (chození po lese, příprava večeře, sezení ve studiu). Více než hodinu a půl dlouhý snímek je jen minimálně zaplněn dialogy postav, a tak je uvolněn prostor pro dialog jediný, nejvýznamnější, totiž pro dialog mezi divákem a příběhem samotným. Poslední dny jsou hlubokou psychologickou sondou do nemocné, opuštěné a nešťastné duše. Jsme svědky psychické kalvárie končící sebevražedným aktem. Psychologické posuny se však z velké míry neodehrávají prostřednictvím rozhovorů či jiných projevů postav, ale především v divákovi samém.
Postava Blakea nemusí a nejspíš ani nemá mít s adorovaným zpěvákem Nirvany nic moc společného a je vlastně jen lákadlem na diváka. Kurt Cobain je tím nejjednodušším klíčem k uchopení filmu, který v sobě nese zprávu mnohem obecnější. Gus Van Santovi se podařilo zachytit ne kultovní hudební hvězdu, ale člověka jako takového. Člověka chyceného do pasti, člověka na rozcestí a na scestí, člověka v mezní situaci. Van Sant zve diváka k doprovázení a ke spoluprožívání životní cesty, která má svůj cíl již nezvratně určen. Blake pomalu vzdává svůj existenciální boj, ocitá se na hranici mezi realitou a snem, mezi životem a smrtí. Tomu všemu musí být příjemce v kině otevřen a musí být připraven přijmout samotu a tíži spojenou s blížícím se okamžikem konce. Většinou promlčená cesta je nicméně těsně před svým koncem zvýrazněna tesknou písní, ve které se zrcadlí veškerá izolovanost a opuštěnost zdevastovaného Blakea. Tento moment patří k těm několika málo chvílím, kdy ve filmu zní jiná než klasická hudba, která jinak tvoří hudební doprovod filmu.
Zcela realistický styl je v závěru narušen těžko pochopitelnou scénou Blakeova „nanebevstoupení“, které svojí doslovností a nerealističností naprosto vybočuje z celkového ladění filmu. Jako by režisér nevydržel s vysoko nastavenou laťkou (především vůči divákovi) a chtěl na poslední chvíli svým příjemcům pomoci s interpretací díla. Dle mého názoru zcela zbytečně.
