A co že se v jeho životě děje? Kromě toho, že je Tomáš zamilovaný do spolužačky a že Haris z nějakého důvodu nechce, aby se natáčelo u nich doma, spočívá hlavní zápletka v tom, že Tomášův otec (Ondřej Vetchý) dvakrát týdně na několik hodin mizí z domova, ale před Tomášem tuto skutečnost cíleně tají. Že by měl táta milenku?
Jiřího Mádla považuji za velmi dobrého herce, který se k mé smůle objevoval dosud převážně ve zhovadilých a špatně režírovaných filmech.
Tímto filmem dokázal, že má veliký, ale opravdu veliký scenáristický a režisérský talent.
Dosti originální je celá forma filmu, kdy to, co vidíme na plátně má být chápáno jako kompletní produkt, který natočil a sestříhal sám malý Tomáš. Tudíž v úvodních titulcích jsou věci jako "Hrají: Táta, máma, pan trenér, taxikář" a mnoho záběrů a kamerových postupů je zcela záměrně diletantských (bonus pro filmaře samozřejmě spočíval v tom, že takové natáčení bylo podstatně levnější, než je obvyklé).
zdroj:
tisková zpráva
Později si pořídí digifoťák i Haris a může tudíž docházet i ke komplikovanějším střihům. Ani mi moc nevadilo, že některé scény, které vidíme, by tímto způsobem vzniknout nemohly, respektive mohly by vzniknout jen velmi složitě nebo při velmi šťastné shodě okolností. Většina diváků si toho pravděpodobně vůbec nevšimne.
Důležitější je, že oba kluci jsou obsazeni velmi dobře (chlapeček, hrající Harise, mi byl sympatický už v Něžných vlnách) a že dialogy většinou působí realisticky a hoši je přednášejí s nefalšovanou dětskou spontánností. To je v českých filmech posledních desetiletí natolik ojedinělý jev, že jsem na to zpočátku koukal jako na zázrak.
Podobně zázračně na mě působilo několik scén, ve kterých se nemluví a kluci v nich "jenom tak blbnou" a legračně to sestříhali. Většinou mají přesně správnou směs humoru a nostalgie a stýská se nám při nich po těch "bezelstných dětských letech". Opět platí, že o něco podobného se čeští filmaři pokoušeli v posledních desetiletích mockrát a málokdy se jim to povedlo takhle dobře.
Nejzajímavější mi ale přišlo, že Pojedeme k moři rozhodně není "film pro celou rodinu", jak tvrdí jeho slogan. Jsou v něm emocionálně velmi drsné scény a některé zvraty ke konci připomínají spíše drsná, syrová, nezávislá britská dramata (například Rozbitý svět). Pokud vás zajímají podrobnosti, na konci recenze jsou spoilery. Ale vězte, že ve filmu se rozhodně nejede k moři.
zdroj:
tisková zpráva
Já bych CHTĚL, aby se tenhle film líbil i dětem a aby ho dokázaly ocenit, ale mám silné pochybnosti, že osloví ty, kteří očekávají další Občanský průkaz nebo Něžné vlny (neřku-li Gympl). Každopádně jsou propagační materiály silně zavádějící.
A každopádně platí, že i když má film občasné dějové i herecké lapsy (pár dialogů zní poněkud křečovitě, když uvidím poprvé kluka s foťákem v ruce, nebudu mu říkat "Dej pryč tu kameru"), jde o velmi příjemné překvapení a zatím bezkonkurenčně nejlepší letošní český film.
A velice bych chtěl, aby Jiří Mádl rychle napsal a natočil něco dalšího.
NÁSLEDUJÍ SPOILERY!
A co že se ve filmu děje tak brutálního?
Jednak zjistíme, že u Harisů doma vládne teror a tatínek recidivista pravidelně brutálně tluče jak manželku, tak oba syny. Jednu takovou nakládačku snímá "náhodně položený" foťák úzkou štěrbinou mezi dveřmi a je to velmi působivé.
A jaké je vyústění ústřední zápletky? Tomáš zjistí, že jeho otec dvakrát týdně tajně jezdí do rehabilitačního ústavu, kde pracuje Tomášova matka. Milenku tedy nemá, ale Tomáš stejně nechápe, proč tam jezdí a proč to tají, tudíž se ho rozhodne konfrontovat.
Následuje scéna, kdy ho rodiče zavedou za silně mentálně i jinak postiženým mladíkem na vozíku a řeknou mu: "Tomášku, tohle je Ondra, tvůj nevlastní bratr. Narodil se pět let předtím, než jsme tě adoptovali. Chtěli jsme ti to někdy letos říct." A nutno dodat, že i tato scéna a to, co po ní následuje, má takový emocionální náboj, jaký filmaři zamýšleli!
Hodnocení: 80 %
