|
Výchozím motivem snímku je dobrovolná rezignace pekingské prostitutky Xiao Mei na svůj další život; po třech letech „služby“ v hlavním městě odjíždí do malého přímořského městečka Beidaihe, aby zde v anonymitě mimo sezónu opuštěného výletního místa spáchala sebevraždu. V jejím plánu ji předběhne nešťastný básník z vedlejšího hotelového pokoje a při rutinním výslechu okolních hotelových spolubydlících zaujme policistu Denga zvláštní odevzdanost Xiao, jejíž úmysly díky svému „profesnímu citu“ (toto výletní místo je, zdá se, oblíbenou konečnou stanicí zkrachovalých existencí) brzy správně odhalí. Jeho snaha zabránit mladé ženě v pokusu o sebevraždu by se snad mohla setkat se sympatiemi, ovšem neodbytný Deng tak činí někdy až brutálním zásahem do toho nejintimnějšího soukromí prostitutky.
„Tak co, ještě chceš zemřít?!“ křičí Deng během vynucené soulože na bezvládnou Xiao v absurdně humorné scéně a absurdním se nutně musí stát jejich další soužití. Takřka proti své vůli – a přesto vlastně dobrovolně – tráví Xiao se svérázným policistou čím dál více času v nehostinné zimní krajině. S trpným výrazem stoluje spolu s Dengem v místních restauracích nabízejících čerstvé „plody moře“ a nezdarem skončí její pokus uniknout policistovu vlivu do jiného města. Bezvýchodnost jejich zvláštního vztahu ukončí omylem vypálená kulka – Deng při ní nutil ženu k demonstraci odvahy, zda mu dokáže vzít život. Po počátečním šoku naaranžuje Xiao služební pistoli Dengovi do vlastních rukou. Muž, který zprvu odrazoval od sebevraždy, tak s hořkou ironií osudu (ta je ale jen dovršením předchozího) bude sám nalezen jako sebevrah.
Toto gesto Xiao, stejně jako její v první půli filmu zarážející neschopnost vzbouřit se proti Dengovu útlaku, trochu zavání autorskou schválností – Zhu Wen ovšem potřeboval dohromady svést dvě bytosti, které (ač každá s naprosto rozdílným společenským statusem) stojí mimo akceptovatelný okruh. Zatímco Xiao má jasné stigma prostitutky, provokuje postava Denga (jehož zkorumpovanost je naznačena jako něco všedního) zvláštním smutkem člověka, který si neradostné rodinné zázemí zakrývá sám před sebou násilnickou slupkou. Nebývale intimní ponor do života dvou hlavních postav (svým stylem natáčení připomíná Zhu Wen strohé zásady dánského desatera Dogma 95 bez jejich častého manýristického efektu „Podívejte, já jsem Dogma!“) paradoxně provází chladný odstup režiséra. Své hrdiny „pouze“ sleduje v jejich životních situacích a návodu od režiséra, kolik sympatií máme které postavě věnovat, se nedočkáme.
V epilogu snímku se Xiao vrací zpět do Pekingu a znovu se začne živit jako prostitutka. Ve stísněných prostorách plastových buněk v nevýstavní čtvrti neúčastným pohledem sleduje své kolegyně, jak loví z nitra jedné z nich nestandardně splacenou odměnu povedeného zákazníka a jediný okamžik života ve tváři hlavní hrdinky můžeme spatřit v posledním záběru, kdy Xiao spolu s onou „operovanou“ kolegyní jako pobavené malé dítě prchá z obchodu, kde právě zaplatila falešnou bankovkou. V moři beznaděje předchozího děje je to navýsost optimistický okamžik – a přece tak absurdní. Návrat zpět do života nemůže být ani představen jako výhra, ale jako nutnost, kde se vyplatí raději připravit se na nejhorší. Na snímek Plody moře platí ošemetné označení „existenciální film“ tím více, čím méně si toto dílo snaží nějaký podobný přídomek přivlastnit.
