Osud dětí na předměstích velkoměst bývá často tragický. A je jedno, jestli jde o Prahu, Paříž, nebo Madrid.

Osud dětí z předměstí megapolí asijských, či iberoamerických je však daleko katastrofičtější, než v sociálními sítěmi obetkané Evropě.

Brazilský režisér Hector Babenco (Polibek pavoučí ženy) v roce 1981 zpracoval úděl předčasně dospělých dětí do filmu Pixote- právo nejslabšího (Pixote: A Lei do Mas Fraco).

Babencovi přitom nešlo o nějakou exkluzivitu a slávu ze zachycení prostředí, od kterého cizince varují všechny průvodcovské edice.

Už proto použil v úvodu naučně-dokumentární aktualitu- reportér objasňuje, jak se odvíjí cesta těchto dětí ze slumů, jejichž rodiče pracují v továrnách, a které se –nechány samy sobě- a díky tomu, že jsou do 18 let právně nepostižitelné, stávají špinavýma rukama zločinu.

Jistě by to vše šlo zachytit v několika efektních epizodách. I divák by byl rázem blíž ději.

Babenco ale tuhle lákavou vizi típl jak poslední cigaretu, a veškerý čas věnuje drobnější a těžší práci s charaktery.

Malý špunt „Pixote“ je spolu s dalšími adolescenty podezírán z vraždy. Děcka jsou odvelena do ústavu, kde mají strávit několik měsíců. Kamera sleduje Pixota, který se nachomýtne k teroru policistů, jejich intrikám se šéfy ústavu, i k praktikám starších „trestanců“. To vše bez patosu a bez naučných prstů, chvílemi až téměř mimochodem.

Vyrůstá tak emotivně komplikovaný obraz- tohle není syrové vězení, divák se neosype husí kůží; není ani žádná idyla, Babenco zobrazuje místo plné nástrah, ale přitom poměrně klidné a bezpečné… proti světu venku.

Pixote se stane členem party, která z ústavu uteče.

Kluci se díky známostem jednoho z nich, travestity Lilicy, zapojí do obchodu s kokainem, který se má odehrát v dalekém Riu. Nečeká nás ale žádný „další-drogový-příběh“. Kluci „jenom“ nedostanou peníze, které dostat měli, a tak za ty zbývající koupí stárnoucí prostitutku Sueliu(+naporcovaného kojence u záchodové mísy), se kterou okrádají sexuchtivé zákazníky.

Do Sueli se ale zamiluje Dito, dosud Lilicin miláček, a ze žárlivosti proto dojde k roztržení party a k tragickým nepředloženostem…

Babenco v Pixotovi vypráví příběh o klasických emocích, které se odehrávají mezi společensky ztracenými jedinci, z nichž ten hlavní, nejmladší, se sice snaží chovat jako dospělý, ale přitom mu propastně chybí mateřská láska… na niž však nemá právo.

Film, tak jak je, nemá slabin. Otázkou spíš je, zda tento typ vyprávění, kdy hlavní hrdina je po většinu času spíš modelem, než motorem dění, má na diváka tak silný dopad, aby o příběhu přemýšlel ještě alespoň cestou domů.

Herecky je Pixote ojedinělou záležitostí- vesměs všechny figury na plátně jsou děti, nebo dospívající, a vést je tak, aby předvedli důvěryhodné výkony, je opravdu umění.

Téměř přirozeným vyústěním a mementem filmu je, že představitel hlavní role Fernando Ramos Da Silva byl o několik let později na ulici zastřelen brazilskou policií.

Ve zkratce: