|
Roman Polanski se ve svém novém filmu nechal inspirovat jednak autobiografickou knihou Wladyslawa Szpilmana, ale také vlastními zážitky z doby, kdy za 2. světové války vyrůstal v Polsku v židovském ghettu. Příběh pianisty Szpilmana zasadil do rozmezí několika let. Jeho osudy sledujeme od roku 1939, kdy začali nacisté dělat opatření proti varšavským Židům, až do konce 2. světové války. V řadě filmů s podobnou tematikou je Polanského snímek pozoruhodný zejména snahou o co největší autentičnost zachycených reálií. Výprava filmu je dovedena do nejmenších dobových detailů, i když natáčení probíhalo nikoliv v Polsku, ale v Německu a některé scény byly dotvořeny digitálními triky.
|
Szpilman je pod vlivem událostí nucen ukončit svou práci v polském rozhlase a spolu s rodinou a dalšími varšavskými Židy je přemístěn do židovského ghetta. Tím také předčasně končí jeho právě se rodící vztah s jistou půvabnou Polkou. Po nějaký čas má ještě možnost hrát na piano v místním židovském podniku, kam chodí bohatí obyvatelé ghetta, ale ani to netrvá dlouho. Hrozba koncentračních táborů se stále více blíží, až dojde i na jeho rodinu. On se sice na poslední chvíli před transportem do vyhlazovacího tábora zachrání, ovšem život několika tisíc Židů, kteří v ghettu zůstali, není nejpříjemnější. Nakonec se mu za pomoci přátel podaří utéci na druhou stranu zdi, kde se po zbytek války schovává před Němci v opuštěném bytě. Tam přečká i židovské povstání ve varšavském ghettu a zbytek války.
|
Filmografie Romana Polanského má svůj počátek v šedesátých letech v Polsku (Nůž ve vodě aj.), později točil v Západní Evropě a USA (např. Ples upírů, Čínská čtvrť, Devátá brána). Tentokrát si vybral téma, jež je už svým obsahem značně závažné a plné uměleckých ambicí. Polanski tomu přizpůsobil i celkové zpracování. Film natočil za francouzské peníze, do filmu obsadil americké, britské, polské i německé herce a kameru svěřil do rukou zkušeného polského kameramana Pawla Edelmana (z poslední doby je známý např. jeho film Pan Tadeáš). Ten si také jako jediný odnesl za svoji práci ocenění z evropských filmových cen. Právě kamera je bezesporu nejsilnější složkou filmu. Dokonale zachycuje, a tím i vytváří ponurou atmosféru smutné doby a místa a dociluje notné dávky autenticity.
Závažné téma, ve kterém není prostor pro odlehčení z filmu dělá automaticky pozoruhodné dílo jako stvořené pro sbírání nejrůznějších festivalových cen. I Pianista se může pochlubit hlavní cenou, kterou si vysloužil v Cannes a hned několika dalšími oceněními a nominací na Zlatý Glóbus. I přesto, že se snímku po filmařské stránce nedá téměř nic vytknout, je Pianista poněkud strohý a nezůstalo v něm paradoxně příliš prostoru pro výraznější emoce. Nenajdeme v něm žádnou scénu, která by diváka sama o sobě strhla a jenž by mu uvízla v paměti. Při sledování diváka napadá srovnání se Spielbergovým Schindlerovým seznamem častěji, než by bylo zdrávo (i když nejde vyloženě o stejný námět). Všechny ty emoce, strhující scény i dialogy a z nich vyplývající intenzivní divácký zážitek, který Spielbergův film obsahoval, Polanského snímek postrádá, a ať je sebelépe zručně natočen, nemůže ve srovnání s ním obstát.
Poslední třetina Pianisty jako by navíc ztratila tempo a je spíše natavovanou snůškou záběrů, které mají přiblížit těžký život hlavního hrdiny na sklonku války, kdy se musel skrývat a potýkat s hladem a nemocí. Adrian Brody (hrál např. ve filmu Tenká červená linie) odvedl při ztvárnění Wladyslawa Szpilmana vynikající práci, ale přesto v některých scénách a hlavně v poslední třetině zůstává jen na půli cesty – dokáže si sice diváka získat, ale nevyvolá v něm ty správné emoce. Tak jako celý film, i on působí na plátně místy poněkud chladně. Což je také největší problém Pianisty. I když jde dozajista o zajímavé téma, zpracované téměř bezchybně, stále tu zůstává neodbytný pocit, že se z daného příběhu dalo „vyždímat“ mnohem více, a tím stvořit nezapomenutelné filmové dílo. Možná je to jen Polanského styl, kdy si zachovává jistý odstup, přestože jde o bolestnou kapitolu polských dějin, která se přímo dotýká i jeho. Každopádně Pianista určitě stojí za pozornost, už kvůli svému autentickému ztvárnění válečných událostí v Polsku.
