Sotva kde spatříte, co se s vámi stane, když si syfilitické onemocnění nebudete léčit – film Juraje Herze Petrolejové lampy (1971) to líčí velice barvitě a přesně. A to postihuje jen některé příznaky konečné fáze, zejména třepotavě nekoordinovanou chůzi takto postiženého. Jiných projevů, hlavně proděravělé mluvy, z níž vypadávají hlásky a slabiky, se nedočkáme, protože vyznívají nepatřičně – působí totiž groteskně namísto aby vyvolávaly děs. Petr Čepek, jenž v Petrolejových lampách ztvárnil hlavní mužskou roli, si projevy progresivní paralýzy pečlivě osvojoval pod lékařským vedením.
Spisovatel Jaroslav Havlíček se ve svém stejnojmenném románu, vydaném na sklonku 30. let, soustředil na všelijaké duševní vykolejenosti (jistě si vybavíme hororově laděný film Prokletí domu Hajnů). Současně velice přesně postihoval dusivé maloměstské prostředí, často se společenskými poměry natolik destruktivními, že jsou srovnatelné s psychickou chorobou.
Pro Petrolejové lampy to platí dvojnásob. Havlíček vylíčil osudy mladičké hrdinky Štěpy od útlého mládí. Ukázal, jak byla deformována do podoby maloměstské paničky, zcela podřízené cizímu rozhodování a zbavované vlastní vůle. Scénáristé Václav Šašek a Lubor Dohnal ovšem košatý příběh oklestili. Vypíchli až finální události, kdy je stárnoucí hrdinka vmanipulována do sňatku s vyžilým syfilitikem, což bohužel zjistí až příliš pozdě. Režisér Juraj Herz mistrně postihl i ve zhuštěné podobě – zcela ve spisovatelových intencích – poměry na maloměstě i samotné manželské soužití, s jednoznačnou zmínkou o manželově sexuálním selhávání.
Tvůrci vedou příběh natolik důmyslně, že v něm převažují tragikomické, někdy až bizarní podtexty, které rozhodně nenaznačují, jaké bude vyústění. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že vše směřuje k romanci mezi značně naivní, již odkvétající slečnou Štěpou (Iva Janžurová) a protřelým, obhroublým oficírem Malinou (Petr Čepek), který záhy počne galantně předstírat milostný zájem v očekávání majetkových výhod.
Motiv šťastného očekávání dobře navozuje i kameraman Jozef Šimončič, když v šantánovém přítmí líčí bujarou silvestrovskou zábavu. V letním mezidobí dokonce zdůraznil impresivní jásavé barvy, než sklouzne k ponurému, soumračnému a blátivému počasí bez slunečního svitu. Osvětlení místností petrolejovými lampami dotváří intimní přítmí, zprvu slibné, později stísňující. Stejně tak i hudební skladatel Luboš Fišer evokoval secesní rytmy, jednou rozverné, jindy zvážnělé, mnohdy provázející provokující básnické texty Františka Gellnera. Ty často předjímají budoucí neblahý vývoj. Pozvolné plynutí děje a zřetelné ulpívání na výmluvných detailech, setrvávání u zdánlivých podružností, to vše vytváří vysoce emotivní, výrazově vybroušenou vypravěčskou strukturu, kterou můžeme vnímat jako labutí píseň zardoušené československé nové vlny.
Největší tíha opět spočívala na oba protagonistech. Jsou vynikající. Janžurová opět přesvědčila, že zvládá i jiné úlohy než chichotavě pitvořivé v druhořadých taškařicích. Mistrně postihla, jak Štěpa podléhá iluzi, že se konečně dočká spokojeného rodinného života a jistě i mateřství, jak se těší, že přetne hrozící osud neprovdané příbuzné, každému jen na obtíž. Vdavekchtivou Štěpu zahrála do nejmenšího záchvěvu obličeje, do nejdrobnějšího gesta. Bravurně předestřela mírně upovídanou mluvu, která se na krátký čas změní v pyšné sebevědomí, než opět skončí pohroužena do bezvýchodna, aniž kdy Štěpa ztratila laskavost srdce.
Všimněme si například společné korzování Štěpy s manželem. Poprvé je to triumfální chůze, kdy si mladá panička vychutnává závist nepřejících zraků, které ji z povzdálí sledují. Podruhé ji uvidíme zcela proměněnou: jako zoufalou, předčasně zestárlou ženu, která s vypětím sil táhne psychicky rozpadlého paralytika, blábolícího a sotva schopného chůze. Už tyto dvě sekvence v celistvosti postihují vše podstatné, čemu Havlíček věnoval celý román.
Zatímco Janžurová více vnikla do hrdinčina nitra a přiblížila její mentalitu, Čepek neméně sugestivně zprostředkovává nezadržitelný rozpad Malinovy osobnosti. Výchozí pramálo sympatický charakter, vskutku hulvátský, s příznačnou zálibou ve střílení zvěře, správně pochopil jako základ, na který postupně navěšuje psychické i tělesné změny vyvolané postupující nemocí. Ty jsou zpočátku zastírané odmítáním a arogancí. Muž se však pozvolna stává stále méně soudným a vědomým si stavu, do něhož se noří, až končí jako živoucí, duchem nepřítomná troska. V navozovaném kontextu musí každý vnímat jako mrazivě předvídavé Malinovo opilecké notování proslulé Gellnerovy básně, zpívané při návštěvě jednoho z někdejších kumpánů:
Nezemřu já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.
