U nás neznámý dokumentarista Jørgen Leth (nezmiňuje se o něm ani Stanislav Ulver v jinak podrobné knize Západní filmová avantgarda) natočil v roce 1967 svérázné pojednání Dokonalý člověk, experimentující esej o lidském těle i lidských činnostech, o člověku labužnicky vychutnávajícímu vše, co podniká, ať již je to jakoby nemotivovaný pohyb, stolování nebo zapalování doutníku. Po letech se s Lethem setkal Lars von Trier, jenž se k němu hlásí jako jednomu z inspiračních zdrojů, cítí se být niterně osloven jeho záměrně omezujícími slohotvornými prvky.
Nyní však chce Letha přimět, aby se také musel vyrovnávat s podobnými překážkami, které mu bude vytyčovat. Naváže svérázný vztah, připomínají otrokáře a zotročeného, který musí bezvýhradně vyhovět každému přání. Leth s úsměvem tento vztah přijímá. Každá z epizod je uvozena společnou rozmluvou o budoucích úkolech, poté následují záběry nahlas pronášených Lethových úvah o realizaci úkolu, kterým byl pověřen, vidíme přípravu natáčení a úryvky z něho. Souběžně jsou vkládány ukázky z původního Dokonalého člověka, zejména ty scény, které mají být znovu natočeny.
V první epizodě je vysloven požadavek, aby jednotlivý záběr nepřesahoval 12 okének (to jest asi půl vteřiny) a navíc se celá sekvence odehrávala na Kubě. Výsledkem jsou buď trhavě se posunující segmenty téhož záběru, nebo rychle se střídající izolované záběry (často založené na rychlém přibližování detailů hlavy – ucha, očí, úst). Druhá varianta, kulinářská, má vzniknout na nejbědnějším místě. Leth si zvolí Bombay, kde v chudinské ulici začne natáčet (sám v hlavní roli) hodování o střídmě prostřené tabule, oddělen od přihlížejícího davu průsvitnou umělohmotnou stěnou. Trierovi se však výsledek nezamlouvá, protože v záběru je vidět zevlující dav.
Za trest poručí Lethovi, aby další epizodu natočil bez jakýchkoli omezení – ten však právě to pokládá za největší překážku, když se nemůže ničeho závazného přidržovat. Podobně jako původní film, i tato epizoda oslavuje hebkost pěstěné pokožky; v novém zpracování je rozdělena do dvou simultánně plynoucích obrazů s odlišnými ději. Jako čtvrtou překážku si Trier vymyslí animované zpracování, kterým oba opovrhují. Leth příslušnou epizodu posléze pojme jako kolážové zpracování na bázi počítačové grafiky, s pastózními nánosy překrývajícími obrysové linie, výrazně expresivní a jakoby přebírající poetiku plakátu, byť dynamicky členěnou do prolínajících se obrazů a souběžně spouštěných „oken“.
Závěrečnou epizodu vlastně narežíroval sám Trier. Po Lethovi jen požaduje, aby přečetl text určený Trierovi, který však Trier sám napsal. Za to mu přislíbí, že bude uveden jako jediný režisér. Zaznívá tu zjevná sebeironie, když slyšíme výtku, že panovačné Trierovy sklony zcela selhaly, protože Leth vše podnikal ze svobodné vůle a bez pocitu svazování.
Pět překážek se dotýká nových variací inspirovaných již existujícím dílem, jejich tvarových i obsahových domýšlení. Tato dekonstrukce původní podoby (sám Leth přiznává, že užití svého filmu jako námětového zdroje vnímá jako dosti paradoxní, nezvyklý jev) je jistě zajímavá, i když se blíží samoúčelné hříčce. Ta sice aspiruje na kontexty sociální (poměry na Kubě či v Indii) i umělecké (různé vypravěčské i výrazové techniky), avšak výsledné sdělení je povážlivě fádní. Von Trier se dokonce ani netají, že celý projekt, jehož hranice mezi dokumentem a mystifikací (neboť až urážlivě bezprávné postavení Lenthovo je jistě předem dohodnutou smyšlenkou) je hodně nezřetelná, vlastně vznikl jen pro jeho osobní potěšení.
