Po komedii Všichni do vězení (1993) a televizním seriálu Blasco Ibáñez, román jednoho života (1997) se Luis García Berlanga ve svých 77 letech pustil do díla, které by mělo být výtahem nejcharakterističtějších témat jeho tvorby. V hlavní roli vystupuje režisérovo alter ego Michel Piccoli. Divák zde může nalézt množství odkazů na významné okamžiky z filmografie jak Berlangy tak Piccoliho (především spolupráce s Luisem Buñuelem). Místem děje je fiktivní vesnice Calabuch (ve skutečnosti Peñíscola), kde se již odehrával i Berlangův stejnojmenný film z roku 1956 a je to také jméno jedné z produkčních společností. Loutka spící s Piccolim připomíná jeho první spolupráci se španělským mistrem (Přirozená velikost, 1973). Příběh ve své celistvosti je něco jako skládanka, s níž si divák musí pohrát a dobrat se podstaty vtipů odkazujících nejen na filmy, ale i na konkrétní španělské reálie. Samozřejmě v duchu předchozích Berlangových děl, také zde jsou charaktery postav dohnané do krajnosti, což vychází z tradice španělské kinematografie období frankismu, kdy bylo třeba takto skrývat symbolické významy. Paříž-Timbuktu je jedna velká fraška, ve které neplatí žádná pravidla a jen poskrovnu logiky.
Pařížský plastický chirurg Michel (Michel Piccoli) trpí poruchou potence, jeho manželka ho chce opustit a tak pod tíhou událostí se rozhodne spáchat originální sebevraždu. Na cestu se vydá na kole s nápisem Paříž-Timbuktu. Kvůli nepříjemné nehodě je nucen zastavit se ve vesnici Calabuch, kde je přijat poněkud extravagantní rodinkou, která se ovšem příliš neliší od zbylých místních obyvatel. Hostitelskou domácnost tvoří ztřeštěná lékárnice Trini (Concha Velasco), která by si ráda s Michelem něco začala, její sestra a bývalá jeptiška Encarna (Amparo Soler Leal) psychicky i fyzicky utěšovaná lékárnickým pomocníkem a jejich bratr Gaby (Javier Gurruchaga) – vyhlášený erotoman a fetišista. Protagonisty celé série komických situací jsou také např. věčně nahý anarchista Boronat (Juan Diego získal za tuto roli cenu Goya), mizerný malíř Sento (Manuel Alexandre), věčně vzteklý kněz (Santiago Segura), zběsilá starostka (Cristina Collado) a řada anonymních strážníků, emigrantů a turistů z Prahy.
Poslední Berlangův film minulého století nedrží příliš pohromadě jako ucelený příběh, který by směřoval od začátku k nějakému určitému konci. Hlavní postava Michela vstoupí do dění ve vesnici a stává se spíše pozorovatelem místního hemžení. Avšak je třeba si uvědomit, že španělský klasik natáčí všechna svá díla ve stejném duchu, i když v jednotlivostech se liší. V případě Paříž-Timbuktu nechal před námi defilovat řadu výjevů ze života jedné typické španělské vesnice – pohřeb, folklórní průvod Maurů a křesťanů, cyklistika, býci, fotbal, sex, obří paella atd. Každá z postava je samozřejmě vykreslena s typicky berlangovským přeháněním, čímž je podtržena exaltovaná emotivnost Španělů. Z vykresleného mikrosvěta přeci jen čiší bezradnost nad situací dnešní společnosti, která se snaží polapit každého, kdo by chtěl utéct.
Snímek je třeba chápat v kontextu španělské kinematografie a Berlangova díla především. Některé věci bychom asi debutantovi odpouštěli stěží, ale v případě tohoto klasika je shovívavost na místě. Pod povrchností některých postav, zdánlivou samoúčelností či laciným humorem je nutné vidět vyústění snahy o zachycení vývoje společnosti, kdy použitá forma má podtrhnout vyjádřenou myšlenku. Filmografie Luise Garcíi Berlangy, který proslavil domácí kinematografii podasátých let filmem Vítáme vás, pane Marshalle! (1952), se vyznačuje neustálým vývojem započatým od komedie Tato šťastná dvojice (1951, ve spol. s Juanem Antoniem Bardemem) až po Paříž-Timbuktu. Berlanga vždy klade důraz na vykreslení probíhajících změn ve své vlasti, k čemuž si vypomáhá využitím extrémních charakterových vlastností hrdinů Ačkoliv na nešpanělského diváka může berlangovský styl působit podivně, v iberoamerickém prostoru je přijímán vesměs velmi dobře, o čemž svědčí kupříkladu Cena kritiků a Cena pro Nejlepší iberoamerický film na festivalu Mar del Plata v Argentině.
