Pamětníci si možná vybaví, že před dvěma desetiletími Karel Smyczek natočil televizní komedii téhož názvu. Na obrazovkách jsme navíc mohli v posledních letech spatřit další dva americké filmy, které se rovněž nazývaly Pánská jízda. Nyní si toto pojmenování zvolil i debutující režisér (a též producent) Martin Kotík. Do kin tak vtrhne taškařice, jakou jsme dosud neviděli - dokonce předčí i hojně vysmívané Troškovy Kameňáky. Zatímco ty čerpaly z estetiky televizních estrád, Pánská jízda se obrátila k jinému oblíbenému druhu - k sitcomům, z nichž bez uzardění přejala jak vnější obrazové atributy (např. aseptický, ateliérový vzhled bytů, kde se příběh většinou odehrává, jen občas prokládán, stejně jako v sitcomech, venkovními pohledy na fasádu honosného dějiště), tak karikující podobu zápletek, znění nadnesených dialogů i zveličenou kresbu jednotlivých postav. Kde tvůrci čerpali inspiraci? V seriálech jako Ženatý se závazky, Sex ve městě apod.
Martin Kotík se svými spoluscenáristy (Petr Nepovím a Tomáš Končinský) vyprávění postavil na trapasech, které postihnou muže, osudem donucených, aby se sami starali o domácnost i sami o sebe. Dokonce použil tragické "startovní čáry": hlavní hrdinové, otec Viktor se synem Petrem, tak říkajíc osiří. Otci zůstane jen manželčina fotografie, k níž se vroucně obrací se svými starostmi i nadějemi - neumějí se nic uvařit, nedokáží si ani vyprat, dokonce i chleba je vyprodaný, když si jej chtějí koupit. Rány osudu dovrší příjezd strýce Artura, jehož veškeré iniciativy končí ještě netušenějšími pohromami.
Mužská nesoběstačnost se stala vděčným námětem mnoha komedií, připomínám aspoň Marii Poledňákovou a její S tebou mě baví svět. Nemluvě o dlouhé řadě televizních mikrokomedií a bakalářských historek, které ochotně rozvíjely tentýž půdorys. Zpravidla se však vyznačovaly alespoň základním smyslem pro věrohodné rozvržení trapasů i jednotlivých postav. Pánská jízda se ovšem vydala opačným směrem: spoléhá na vyhrocené zveličení jednotlivých aktérů i situací, jimiž procházejí. Ústřední aktéři jsou naprostí nekňubové, které teprve nenadálá péče o sousedovy malé děti dovede k netušenému rozkvětu rodinných dovedností.
Autoři předpokládají přímou úměru: čím větší přitroublost, tím větší smíchový ohlas. Nepočítají s tím, že právě takovéto přemrštěné nadnesení jednotlivých skutků vyvolává pravý opak - pocity vulgární trapnosti, neboť i proslavené příklady mužské roztržitosti, tuposti a hlouposti (viz meziválečnou operetu Na tý louce zelený s nezapomenutelným Lamačovým docentem Bulfínkem) se jaksi vyznačovaly větší životaschopností i spontaneitou.
Pánská jízda totiž hned od prvních záběrů dává jasně na srozuměnou, jakou zvolila polohu: otcovo zápolení s kravatou, kterou si není schopen uvázat, a synovo marné česání neposlušného chomáče vlasů naznačuje budoucí výrazovou polohu. Staticky zpodobněné komické výjevy od sebe oddělují archaické zatmívačky, ztemnění obrazu, které signalizuje otevření dalšího motivu, případně venkovní záběry na dům sloužící jako svého druhu středník za uzavřenou kapitolou. Nebylo by jistě nijak náročné celý film rozstříhat do dejme tomu dvacetiminutových epizod a uvádět je jako (mini)seriál. Praktiky laciných televizních inscenací prosvítají celým vyprávěním.
Základním znakem filmu je jeho naprostá výrazová i výpovědní sterilita. Umělohmotnost prosvítá v každém okamžiku, doslova zaráží režisérova neschopnost cokoli vytěžit z trapasů, které protagonisty vyprávění postihují bez nadsázky všude a za jakýchkoli osobností. Nerozhoduje, zda se jedná o otcovy marné pokusy vést domácnost, synovo nesmělé okouzlení spolužačkou (zmatky kolem vyznání lásky opravdu jako by vypadly z výše zmíněné operety Na tý louce zelený) či strýčkovo detonační působení.
Rozpadlému inscenačnímu uspořádání i vypravěčskému tvaru odpovídá i herecké ztvárnění. K chichotavé šarži sklouzla jedině Světlana Nálepková coby otcova vlezlá a dotěrná sekretářka, ostatní - zejména mužské - figury se vyznačují absencí jakékoli osobitosti. Převažuje naprostá výrazová bezradnost, jen chabě zastíraná bodrostí ať již oprávněnou (jako v případě Josefa Abrháma, jehož osamělý muž zdárně pečuje o čtyři malé děti) nebo marně přisvojovanou (jak je tomu u titulní zmatkářské trojice otce, syna a strýce, kterou ztělesňuje Martin Dejdar, Vladimír Škultéty a Ondřej Vetchý). Ostatně pochybuji, že by si herci nebyli vědomi, do jaké oprátky vstrčili hlavu. Snad umějí číst, protože už znění scénáře zajisté ledasco napovědělo o chystaném projektu. Ještě více mě však zaráží skutečnost, že právě tímto naprosto rezignovaným, bezduše staromilským a hlavně naprosto nezábavným počinem režisér debutoval!
