Tak hezky popořadě. Na začátek však ještě zdůrazním, že autor dílo hodnotí bez znalosti knižních předloh, a tudíž se ani nebudu pokoušet srovnávat jednotlivosti s Tolkienovými předobrazy. Ostatně i to je jeden z možných klíčů k tomu, jak si seriál – byť s výhradami – užít.

První série se točila kolem čtyř základních příběhových linek. Měli jsme tu Galadriel (Morfydd Clark), která zápolí s touhou po pomstě, jež jí zatemňuje mysl i srdce. Dále Elronda (Robert Aramayo) na misi u trpasličího prince Durina (Owain Arthur), pak linku s lidmi z Jižních krajů, kteří byli jako první napadeni přeživšími orky pod vedením záhadného Adara (Joseph Mawle), no a taky hobity Chluponohy v čele se zvídavou Nori (Markella Kavenagh), k jejímž nohám dopadl tzv. „Meteor man“ neboli cizinec (Daniel Wayman), jehož identita byla až do samotného závěru tajemstvím. Těch tu však bylo víc, a hned na začátek nutno zmínit, že napětí kolem odhalování jednotlivých záhad fungovalo i v momentech, kdy už bylo takřka jasné, kdo je kdo. V tomto ohledu se tvůrcům Patricku McKayovi a Johnu D. Payneovi povedlo naplnit definici seriálového vyprávění, a zatímco jejich scénář nenabídl mnoho důvodů ke chvále, způsob uzavření těch výše popsaných čtyř příběhových linií a naservírování opravdového finále se vším všudy rozhodně vyšlo na jedničku.

zdroj: Foto: Amazon

Nicméně cesta k tomuhle povedenému konci nebyla vždy nejhladší. Jako asi nejproblematičtější se ukázalo celé dějství v Jižních krajích, kde lidé pod vedením odvážné Bronwyn (Nazanin Boniadi) a jediného přeživšího elfa z tamější posádky Arondira (Ismael Cruz Cordova) čelili náhlému zjevení se orků. A tady tvůrci poprvé významně narazili.

Když se řekne Pán prstenů, člověk si nejspíš jako první vybaví filmovou trilogii od Petera Jacksona. V ní bylo všechno ve zkratce tak nějak epické a obří. Od toho pak člověk snadno (a právem) nabude dojmu, že většina zásadních dějin ve Středozemi se odehrávala v měřítku, které lze jen těžko popsat slovy. Pakliže se ale podíváte na onu filmovou trilogii, měřítko lze vystihnout (či obejít) například i tím, že prostor a vůbec svět zaplníte postavami, městy, řekami a lesy a všemu dáte název. Vezměte si cestu Froda ze Dna pytle do vesničky Bree. Nijak dlouhá trasa, přesto však měl divák ihned dojem, že se postavy pohybují v živoucím a velkém světě. No a teď zpátky k seriálu.

Události, ke kterým dojde v Jižních krajích, jsou pro Středozem naprosto zásadní. Přesto tu ale celou dobu sledujeme zhruba 50 lidí (v davových scénách ještě navíc mizerně doklíčovaných) z jedné vesnice (jejíž název se navíc zmíní snad jen jednou a většina lidí ho do vteřiny zapomene), kolem které se točí úplně všechno. Je tu ukrytý magický meč, lidé věřící v návrat Saurona, ochotni za něj položit vlastní život, dokonce i nezkrotná Galadriel, která polovinu série tráví tisíce mil daleko v námořním království Númenor ví díky jednomu náhodnému svitku přesně, na jakou vesnici se to vlastně orkové chystají zaútočit. Ono miniaturní měřítko pak působí nejen ve srovnání s Jacksonovou trilogií poněkud nepatřičně a vede k dojmu nenaplněného potenciálu předlohy. Navíc ani nelze s jistotou určit, jestli je chyba jen v malé nápaditosti scenáristů, nebo třeba absenci práv na konkrétní díla, spíš za tím ale bude mix obojího.

zdroj: Foto: Amazon

Přitom z hlediska výpravy, designu lokací, efektů nebo kostýmů je seriál prvotřídní a jedna z nejlépe vypadajících fantasy, jaká se kdy na obrazovkách a plátnech kin objevila. Jakkoli jsem se po trailerech obával jisté plastičnosti, která mi kazila zážitek už při sledování Hobita, v Prstenech moci se CGI (počítačem vygenerované obrazy) a VFX (efekty přidané do reálných obrazů) kombinují s takovým citem, že to nikdy nepůsobí rušivě, ale naopak to dotváří atmosféru a vizuální specifičnost Středozemě. I proto je škoda, že místa jako Númenor tak vypadají navenek úchvatně, ale uvnitř působí prázdně a chladně.

Ale budiž, měřítko se nepovedlo, ačkoliv měli tvůrci k dispozici takřka neomezený rozpočet, nedá se nic dělat, snad tedy zbylo aspoň na nějakou velkolepou bitvu, když už jsme se takové dočkali snad ve všech tolkienovských adaptacích, jaké doposud vznikly. Inu, ano – ale bohužel byla v jejím centru opět ona anonymní vesnice v Jižních krajích. Tzv. bitva o Jižní kraje tvoří většinu šesté epizody s názvem Udûn. Ten v překladu znamená peklo, a co se efektivity týče, byla tato pekelná epizoda jednoznačně nejakčnějším a dost možná i nejpovedenějším dílem. Když už by však člověk chtěl jenom chválit, narazili scenáristé podruhé. Jedná se totiž zároveň i o epizodu s největším počtem děr v logice. Ať už jsou to přesuny postav, obcházení armád, nebo jen vyčkávání, až se protagonisté stihnou ošetřit, aby v další sekundě mohli orkové vstoupit do jejich úkrytu. Zatímco tak scénář trápí váš mozek, vaše oči žasnou při pohledu na epickou jízdu Númenorejců, gymnastické dovednosti Galadriel i napínavý souboj jeden na jednoho mezi Arondirem a obzvlášť udělaným orkem.

zdroj: Foto: Amazon

No a podobně by se vlastně dal shrnout i celý dosavadní seriál. Vizuálně poutavé dílo s kupou krásně napsaných lyricky znějících dialogů se často ztrácí pod nánosem hloupých chyb, zkratkovitého vyprávění nebo nezvládnuté práci s měřítkem. A přesto, přesto všechno jsou Prsteny moci místy nesmírně zábavným, napínavým i dojemným výletem do těch koutů Středozemě, které jsme předtím coby diváci neměli možnost vidět. Jakkoli se tudíž může zdát například linka s hobity zbytečná, stačí jedna milá píseň, jeden plačtivý proslov, a rázem jste přeneseni do okouzlujícího světa, v němž dobro vítězí nad zlem a všichni si musí pomáhat. V těchto časech to byl často balzám na duši a člověk díky tomu odpustil sebenaivnější repliky.

Nicméně největší trumf si tvůrci správně nechali až na samotné finále. Jak jsem již zmínil v úvodu recenze, v centru první série stály čtyři hlavní linky. Ústředním motivem však celou dobu byla Sauronova nepřítomnost a čekání na to, kdy a kde se zjeví. Samozřejmě jsme se už na začátku dočkali mnoha teorií a spekulací o tom, kdo z hlavních postav by mohl ve skutečnosti být Sauron, a tvůrci pochopitelně napříč všemi epizodami kladli všelijaké indicie, jež pak ve finálu ještě mírně rozházeli paralelou mezi skutečným Sauronem, a cizincem provázejícím hobity. Nicméně když už k samotnému odhalení došlo, bylo to nejen výborně zahrané, ale i emocionální a akorát tak nedopovězené, aby si člověk následně mohl konkrétní motivace a jednání všech postav interpretovat po svém. Snad žádný arcizáporák v historii se nedočkal doslovného obhajování všech svých činů, a proto je velmi dobře, že lidé budou moci přemýšlet i nad Sauronem a tím, jak mohl jeho osud vypadat, kdyby se pár věcí událo trochu jinak.

zdroj: Foto: Amazon

První řada Pána prstenů: Prstenů moci tak nakonec dopadla mírně nad očekávání, pakliže vaše očekávání byla proklatě nízko už od samotného začátku. Pokud jste doufali v seriál roku a bezchybnou adaptaci jedné z nejkomplexnějších fantasy všech dob, pak vás zklamání nemohlo minout. Seriál má nespočet chyb, dobrou zprávou je, že mnohé (mimo scénář například i to měřítko) mohou tvůrci snadno napravit v dalších řadách. Jestli k tomu dojde, a jestli to bude stačit na to, aby seriál změnil názor těch nejzatvrzelejších kritiků, toť otázka. I při vyšších nárocích ale první série nabídla nemálo důvodů k radosti, aniž by přitom jakkoli ovlivnila filmová díla, co přišly před ní. Jacksonova trilogie tu s námi bude už navždy, Prsteny moci ovšem tu roli jejího mladšího, přímočařejšího bratříčka zvládly relativně s úctou.