„Teď budou všechny říše postaveny před zkoušku a buď obstojí, nebo padnou – do Stínu.“
Aktuálně: Jacksonův Pán prstenů: Návrat krále získal 11 Oscarů.
Závěrečná část Tolkienovy fantasy o „Jednom prstenu vládnoucím nad všemi Prsteny moci“ byla a je jako obě předchozí části trilogie doprovázena kolosální mediální kampaní slibující, že film překonává vše, co bylo dosud k vidění. Tyto výkřiky je třeba brát s rezervou, nicméně je pravda, že Návrat krále je z celé trilogie režisérsky tím nejzdařilejším snímkem. Na poněkud nekonečném dvousetminutovém prostoru totiž Peter Jackson dokázal zkondenzovat obsah čtvrté, páté i šesté knihy: ve filmu Dvě věže nemístně věnoval čtvrtinový prostor bitevní vřavě u Helmova žlebu (v třísetstránkové knize je popsána na deseti stranách) a nestihl proto dovyprávět celou knižní předlohu. Hobiti tentokrát nejsou odsunuti na vedlejší kolej: rozpolceným skřetem Glumem doprovázený Frodo přichází k Hoře osudu, aby zničil zlatý Prsten (jde o přetočení obvyklé struktury mýtů, v nichž se vzácný artefakt – například svatý grál – naopak hledá), zatímco zbylou část Společenstva čeká rozhodující střet s Velkou tmou.
Peter Jackson naštěstí nevěnuje akčním scénám takový prostor jako v minulosti a neproměnil Návrat krále v Návrat Barbara Conana. Navzdory častým vzletným panoramatickým záběrům na starověkou architekturu a fantasy scenérie (úchvatné jsou planoucí gondorské majáky), nad nimiž kamera krouží jako majestátní pták, se film pomyslně drží více „při zemi“. Nevěnuje hlavní pozornost jen digitálním kouzlům, ale zaměřuje se i na vývoj postav a neskáče od jedné ke druhé tak roztěkaně jako v minulém snímku. Přesto i diváci, kteří nečetli knihy a předchozí filmy viděli jen jednou, mohou mít – navzdory občasným flashbackům – problémy se v záplavě jmen orientovat a plně chápat motivace postav.
Digitální triky tentokrát vypadají skvěle. Výrazně byla vylepšena interakce mezi herci a animovanými postavami, přesvědčivě působí i kombinace živé akce a novozélandských lokalit s „cyber-geografií“ a s miniaturami (Gandalfův příjezd do terasovitého města Minas Tirith). Počítačem vygenerované bitvy nejsou zahaleny temnou nocí jako u Helmova žlebu, ale probíhají za světla (byť střety skřetů a jezdců na Pelennorských polích působí značně „digitálně“). Bojové sekvence však nejsou jen monumentální, ale i imaginativní. Smyslem pro detail až posedlý režisér inscenuje pamětihodné výjevy: přes cimbuří jsou katapultovány uťaté hlavy nepřátel, ze vzduchu útočí dračí letky jako kamikadze, po zemi ničivě pochodují sloní monstra mûmakové, nechybí ani armáda duchů mrtvých válečníků.
Problematickým místem trilogie i v poslední části zůstává obsazení, které jednorozměrně načrtnutým charakterům nedodává plastičtější obrysy: postavy definují jen jejich sošná gesta, zasmušilé pohledy a archetyp, který naplňují. Většině mužských hrdinů schází potřebné charisma – platí to především pro představitele budoucího krále Aragorna (Viggo Mortensen) a „unisexově“ bezpohlavního elfa Legola (Orlando Bloom). S ženskými hrdinkami – poté, co se Jackson ubránil tlaku přeměnit je na princezny bojovnice a la Xena – si tvůrci po celých deset hodin nevěděli rady (například elfka Arwen v podání Liv Tylerové se vždy jen „smutně dívá“). V kontextu pietně patetického herectví je tou nejživotnější postavou digitálně vytvořené stvoření Glum (diváci jej spatří i v jeho prapůvodní podobě Sméagola). Jde zřejmě o první filmovou postavu z jedniček a nul, která dokáže skutečně „hrát“ – a to přirozeněji než mnozí z jeho kolegů z masa a kostí.
Návrat krále se potýká i s určitými dramaturgickými přehmaty. Že bylo vyškrtnuto „vymetení Kraje“ lze chápat, neomluvitelné ale je vystřihnutí smrti zlosyna Sarumana. Jeho uvedení v prodloužené verzi na DVD je nejen nemravným komerčním trikem, ale především se mýtický střet Dobra a Zla absencí charismatického přisluhovače temna mění jen v anonymní bitvu gladiátorských rozměrů, během které ušlechtilí rytíři a sličné panny rubají hordy ohyzdných, jinak ale nezajímavých bestií. Sporný je i závěr filmu: zatímco předchozí dva snímky neměly konec, Návrat krále má oněch konců asi pět. Navzdory výhradám je ale Návrat krále důstojným završením trilogie, ačkoli tolkienští „puristé“ k němu budou mít (jako k předchozím částem) množství oprávněných výhrad. Jenže jim paradoxně trilogie určena není. Jackson ji koncipoval jako oslnivými počítačovými triky, exotickými lokacemi, pohádkovými kostýmy, ušlechtilými obrázky a pompézními akčními scénami naplněný „sword-and-sorcery“ epos. Zůstat věrný duchu, poetice i magii předlohy by jistě bylo mnohem obtížnější, ne-li zcela nemožné. Příběh o Prstenu si totiž v sobě navěky nese obrovskou moc i prokletí. Prokletí nezfilmovatelnosti.
