Peter Jackson v Návratu Krále, ani v Pánu prstenů celém neohromuje brilantním scénářem, nebo dramatickou zkratkou. Není ani nejrafinovanějším režisérem planety. Má ale vůli. Obrovskou vůli. Ač mě osobně z trilogie opravdu strhly „jen“ závěrečné poloviny Dvou věží a Návratu krále, není v těch 9,5 hodinách celé ságy žádný hlubší propad. I přes někdy víc než nutné zjednodušení a zploštění je Jacksonův Pán prstenů velkým kinematografickým zážitkem a nejlepší velkorozpočtovou trilogií vůbec.
Gandalf s packalem Pipinem míří do kamenného gondorského města Minas Tirith, kam se chystá hlavní Sauronův útok. Mithrandil zde narazí na výsměch správce Denethora (John Noble), jehož srdce úpí nad ztrátou Boromira a jehož mozek je zatemněn. Rohanští zatím sbírají jízdní vojsko na pomoc Gondoru. Aragorn, Legolas a Gimli se z nouze vydávají Stezkami mrtvých pro pomoc ze záhrobí. A Frodo se Samem se pod vedením zrádného Gluma pachtí tou nejnebezpečnější cestou do Mordoru, k Hoře osudu. Souboj dobra a zla vrcholí a ze všeho nejvíc to připomíná zápas chlápka, který se snaží zůstat se svou starou láskou, když náhlá touha představuje absolutní ZLO. Ha.
Stejně jako v předchozích dílech se i při zpracování Návratu krále Jackson soustředí především na vizuálně zajímavé, či akční momenty. Tempo a vyprávěcí model jsou stejné, jako ve Dvou věžích. V první polovině se sbírají síly k bitvě, která ve druhé části snímku rozkvete v nebývalý zážitek. Dynamický pohyb mezi jednotlivými skupinami Společenstva pak dává filmu solidní spád. I tak mi v první části připadá Návrat krále trošku toporný a zdlouhavý. Topornost souvisí s tím, jak Jackson spojuje dramatické součásti s těmi obrazově vděčnými. Tak se Aragorn nedívá do Palantíru, aby sám došel k tomu, že je nutné vydat se Stezkami, oni u nich prostě táboří a koně se vztekají atd…
Zdlouhavost je myslím nejvíc vidět na epizodách s Frodem, tj. Prstenem samotným. Souboj s Odulou a zajetí patří v knize ještě do Dvou věží, a možná, že tam se měly ocitnout i ve filmu, protože i přes 201 minutovou stopáž ke konci Jacksonovi chybí místo a film vyznívá uspěchaně. Člověk úplně cítí vystřižené scény – Aragornův příjezd do Minas Tirith vypadá ukvapeně, cesta rohanských k městu také. Film postrádá vymetení Kraje, čímž příběh ztrácí hlubší rozměr a končí dost nevinně. Oproti tomu zařadil Jackson do Krále diskutabilní intro, přeměnu Sméagola v Gluma. Několikaminutový akcent na zhoubnou sílu Prstenu je po 6 hodinách zbytečný, víme o něm už z prologu Společenstva, kam by epizoda patřila spíše.
Návrat krále však obsahuje i bez debat nejlepší scény z celé trilogie. Pellenorská bitva je jednou z nejmasivnějších filmových řeží vůbec. Frodův boj s Odulou je vybroušeným démantem horroru. Pipinův zpěv Denethorovi prokládaný Faramirovým zoufalým útokem proti skřetí přesile pak je pro mne nejsilnějším segmentem celé trilogie. Gandalf Iana McKellena je bělejší než kdy dřív, Stínovlas je impozantní zvíře, Sam Seana Astina zachraňuje všechny Frodovy scény a charismatický John Noble v roli Denethora vnáší mezi známé figury novou vášeň. Jediným krokem vedle v obsazení celé ságy je podle mne Miranda Otto jako Éowyn, která na mne působí poněkud hystericky.
Po vizuální stránce Jackson ohromuje velkolepými trajektoriemi kamery a jejím vrháním do ohnisek boje. Vyprávění však bohužel zahlcuje zbytečně lacinými zpomalenými záběry, které navíc upozorňují na monotónní střihovou skladbu. Efekty jsou téměř bezchybné – jen Legolasova eskapáda s olifantem je příliš digitální. Zato výprava i práce architektů, tesařů a malířů jsou v Návratu krále na nejvyšší úrovni.
Návrat krále je z důvodu svých obrazových kvalit film pro velké plátno – tohle je skutečné eyecandy, pastva pro oči. Ironicky asi ale bude fungovat lépe v prodloužené DVD verzi, stejně jako předchozí dva díly trilogie, neboť ve verzi pro kina připomíná Návrat krále lehce roztěkané zobání do nejšťavnatějších odstavců předlohy.
