Vypněte tu hudbu! S drtivou většinou toho, co ve své recenzi píše kolega Šimon Šafránek, nelze než souhlasit - ale co se mě týče, nelze než být ještě daleko příkřejší. Jestliže Šimon Šafránek píše "tohle je skutečné eyecandy, pastva pro oči", já dodávám: tohle taky nic moc jiného než "eyecandy" není.

Takže na co narážím tou hudbou? Těžké nadužívání scénické muziky je jedním z nejsnáze rozpoznatelných příznaků bezobsažných spektáklů – viz třeba Poslední samuraj. Z dvou set minut Návratu krále se hudba na diváky řine hrubým odhadem poctivé tři hodiny. A jaká hudba! Sólový zpěv jakési křehulky v momentě, kdy se Gandalf řítí na nazgúly, housličky v jednom segmentu bitvy o Minas Tirith, píšťalka pod Horou osudu, při poslední bitvě samozřejmě chorál, k hobitímu vzpomínání na Kraj cosi jako koledy... Nejenže je to staré známé "tak aby tam byly taky nějaké ty emoce, ne?", nejenže tu hudba paušálně supluje něco, co by mělo vznikat filmovými prostředky (mezi nimiž je scénická muzika jen jednou z mnoha), nejenže člověku ze vší té peřiny cvrdlikání zaléhá v očích; hlavně jde o strašlivý kýč. Ne nadarmo hudba umlká právě v těch momentech, kdy se na plátně konečně odehrává něco filmařsky na výši – jmenovitě vtipný, brilantně natočený, trikově úchvatně zvládnutý a perfektně sestříhaný Frodův souboj s Odulou nebo Legolasova eskapáda na olifantovi, která zase čerpá až odněkud z Errola Flynna.

A když mluvíme o kýči, vizuální stránka Návratu krále jím samozřejmě přetéká stejnou měrou. Všechny barvičky jsou syté jak těsto na buchty. Exteriéry i interiéry vypadají jako z barvotiskových ilustrací romantizujících románů z přelomu století. A kamera se po velkou část nebitevního času těmihle stavbami a uhlazenými krajinkami kochá ve velkorysých poletech a obloucích, zatímco vlastní vyprávění obrazem probíhá poměrně mechanicky. (Řežby jsou už jiná váha: tam je nutné vzdát kameramanům a zejména střihačům všechnu čest.) Momenty daleko nejhlubšího kýče pak představuje prostříhávání Pipinova zpěvu Denethorovi Faramirovou jízdou na „jistou“ smrt (copak jsme ve dvacátých letech?!) a zejména otřesný a ještě ke všemu zpomalený Gandalfův přílet pro Froda se Samem, kteří se opalují na skalisku uprostřed červeňoučké lávy (někdo si tyhle křížence špatných imitací Hieronyma Bosche a měsíční krajiny dokonce věší do obýváku).

Všechno to, co se v mém pohledu zdá jako nedostatek, přitom režisérovu vidění Pána prstenů naprosto odpovídá a tvoří s ním integrální celek. Peter Jackson Tolkienovu ságu vnímá jako novodobou pohádku – a proto ji taky prezentuje romantizujícími růžovými brýlemi. Filmový Pán prstenů je příběh o tom, jak někdo nese něco někam, a aby se mu to povedlo, řežou mezitím ti vymydlenější a ušlechtileji vypadající ty špinavější a ohavnější (aby se to náhodou nepletlo). V knižní předloze je tahle story podkladem pro něco mnohem zásadnějšího: pro zjištění, že zlo není ani tak nějaké plápolající kukadlo kdesi na věži nebo partička obludek, které to mají beztak napsané na čele, jako spíš když někdo začne z ničeho nic rozhodovat o tom, co smíte a co nesmíte. Jestliže tedy Jackson do kinové verze Návratu krále nezahrnul Vymetení kraje, sebral tím celé té předchozí desetihodinové parádě raison d'etre. Je to jako objednat si pivo a pak se místo pití kochat tím, že má fajnovou pěnu. A neříkejte, že by se tahle sekvence do už tak nataženého Návratu krále nevešla: to je prostě otázka priorit.

S tím souvisí fakt, že se v Návratu krále ani v celé filmové trilogii nesetkáte s žádnou temnotou, která by stála za to. Všechno je prostě krásně barevné a okázale chlapácké. Chybí dokonce i pocit, který přitom knihu prostupuje od začátku do konce: totiž že nenávratně končí jedna epocha, ať už válka o Prsten dopadne jakkoliv. Zatímco mýtus se vždycky obrací k minulosti nezávisle na tom, jak příznivě se jeví budoucnost, hollywoodský styl pádí za happyendem, aby se už už mohl pokochat světlými zítřky, které se za ním rozkládají. Můžete hádat, jaký z přístupů volí Jackson.

Mělký myšlenkový přesah (aspoň že se do filmu obtiskl například motiv "ten dělá to a ten zas tohle", kde úkol těch "slabších" bývá kolikrát klíčovější než zadání "silnějším") a spektáklová načančanost je tedy režisérským záměrem a proti tomu holt nelze říct ani popel. Naštěstí Jackson není žádné béčko, a když se s jeho prizmatem smíříme, můžeme si z Návratu krále vyzobat ještě spoustu skvělých momentů. Jednoznačně jedinečný je casting a to, co Jackson dokáže ze svých herců vytáhnout: k tomu nejlepšímu patří epizodka zatemnění smyslů správce Denethora (John Noble), Frodovy (Elijah Wood) měnící se stavy a Glumova (ehm, Andy Serkis) schizofrenie (byť i ta je podaná poněkud polopaticky). Výtečně funguje i evokace hrůzy a až fyzické nevolnosti šířené nazgúly: tady se chybějící temnotě blížíme nejvíce. Podobně silné jsou i paralely mezi Prstenem a drogovou závislostí, která stravuje Froda, Gluma a na okamžik i Sama. A zapomenout nesmíme ani na zrnka písku jako například Théodenovu zdravici svým národům nebo prostřih na ženy a děti při odjezdu vojska z Minas Tirith. Být těchhle momentů víc, staly by se z nich pytle písku, které by balónu příběhu zabránily uletět směrem k načechraným obláčkům neškodnosti.

Buď jak buď, mohlo to celé každopádně daleko hůř; takhle Pán prstenů znamená místy skutečně úchvatnou podívanou, v níž většina diváků myšlenkové podloží stejně postrádat nebude. A ten nejlepší biják spojený s Tolkienovou trilogií teprve vznikne: to až někdo udělá film o tom, jak se Jacksonův Pán prstenů natáčel. Tenhle příběh obrovského nadšení, odhodlání, vytrvalosti a lásky k předloze přece není jen tak.