Nebo přesněji: Co je málo, to je málo.
Nejdříve k prasárničkám:
Ve filmu je asi 5 erotických scén, ve kterých si můžeme slušně prohlédnout prsa Dakoty Johnsonové a bicepsy Jamieho Dornana, ale pohlaví ani jednoho z nich neuvidíte. Většina erotických scén má podobný průběh: Anastasia je Christianem nějak svázána nebo jinak naaranžována za pomoci BDSM náčiní, proběhne velmi krátká předehra (protože Ana vždy vlhne okamžitě), načež Christian odstraní BDSM náčiní, začne provádět standardní soulož a v tu chvíli je konec scény. Potřetí, počtvrté už to působí opravdu divně a dost bych chtěl vidět, jako si autorka E. L. Jamesová představuje svou ideální soulož.
zdroj:
tisková zpráva
Nebo spíš nechtěl.
Protože se hlavní představitelé už znají a jejich vztah se během tohoto filmu nijak zásadně nevyvine, televizní scenárista (a manžel hlavní pachatelky!) Niall Leonard měl značný problém vymyslet pro film nějaký děj, který by vyplnil pauzy mezi souložením. Proto se ve filmu objeví šílená Christianova ex-milenka, šílený Anin boss a několik dalších podzápletek, které mají za úkol budovat tenzi. Pravděpodobně souvisí nejen s nezkušeností scenáristy, ale také s debilitou literární předlohy, že výsledek je po scenáristické stránce neuvěřitelně strašný, dosahující "kvalit" nejhorších českých filmů nebo Wiseauova The Room (pokud neznáte, doporučuji, James Franco o něm teď natáčí životopisný film).
Příklad 1:
Ana se chce "postavit na vlastní nohy", tudíž začne pracovat jako sekretářka v nakladatelství a chce všem (především šéfovi) dokázat, že něco dokáže, bez protekce a bez Christianových milionů. Chopí se tudíž příležitosti: Jet s šéfem pracovně na důležitý knižní veletrh do New Yorku. Christian ji tam nechce pustit, protože je "jeho". Ana celkem smysluplně namítá, že není jeho, a chce v práci dokázat, co umí. Na to Christian navrhne, že Ana do New Yorku pracovně nepojede, ale Christian ji tam někdy jindy vezme na dovolenou (ne pracovně). Ana okamžitě nadšeně souhlasí, pracovní cestu zruší a oba si libují, jak se jim hezky podařilo nalézt kompromis.
Příklad 2:
Christian se zřítí s vrtulníkem někde v džungli u Pittsburghu. Ana s Christianovou rodinou sedí u televize v Seattlu a strašně se trápí, že je možná po něm. V tu chvíli v televizi řeknou: "Právě jsme se dozvěděli, že Christian Grey nehodu ve zdraví přežil." O tři sekundy později se otevřou dveře pokoje (v Seattlu) a vchází Christian, vysvětující něco o tom, že ztratil telefon, takže nemohl zavolat. Seattle je 7 hodin letu od Pittsburghu, takže jsem možná něco v této scéně nepochopil, ale nebyl jsem sám, kdo se tomu v kině smál. OPRAVA od Ivči Přivřelové: Nebyl to Pittsburgh ale Portland, ale to je pořád dál než 3 vteřiny.
Viděl jsem film na slavnostní premiéře (ne na novinářské projekci), takže v sále bylo spíše neintelektuální publikum, ex-milenky Karla Gotta a podobně. Přesto asi ve dvou třetinách filmu sál jaksi ztratil respekt a různí diváci se smáli a radostně juchali na místech, na kterých to filmaři rozhodně nezamýšleli. Vyvrcholilo to závěrečným potleskem a příjemným pocitem lidské sounáležitosti ve společném neštěstí.
"Bohužel" filmu nechybí jisté základní řemeslné kvality, jako kamera, střih, nebo hudba. A bylo by snadné vytýkat hercům, jak debilně působí jejich postavy, ale je to dáno především tím, jak strašné věci musejí na plátně říkat a dělat.
Podobně jako Twilight je i Padesát odstínů zajímavým příkladem toho, co se stane, když se ne-úplně-neschopní herci a tvůrci pokusí zfilmovat dementní knižní předlohu, kterou by nikdy nikdo nezfilmoval, kdyby nebyla komerčně úspěšná.
Protože v tomto případě tvůrci byli o něco méně schopní než u prvního filmu, výsledek je místy o něco nechtěně zábavnější, ale rozhodně ne dost na to, aby se z něj stala nějaká ed-woodovská klasika.
Ovšem na mnoha místech filmu mě napadalo, jak by se jednoduchou změnou střihu nebo jednoho slova dala vyrobit docela dobrá parodie. Snad to někdo udělá za mně.
Hodnocení: 30%
