Celovečerní debut islandského režiséra Dagura Káriho Albín jménem Noi, který běžel i v českých kinech, byl svéráznou sondou do duše jednoho sedmnáctiletého outsidera. Káriho další film po tematické stránce loví v podobných vodách, ale formálně představuje ohromující skok o třídu výš. Jestliže už Albín jménem Noi byl dílem člověka, který přesně ví, co chce, Outsider je autorským počinem par excellence, ukázkou výtečné filmařiny a jedním z nejlepších snímků z nabídky 40. ročníku MFF Karlovy Vary. O jeho kvalitách svědčí i to, že byl na letošním festivalu v Cannes promítán v rámci prestižní sekce Un certain regard.
Outsider se odehrává v Kodani, ale místo ní to mohla být libovolná metropole EU: natolik je zmíněný film evropský a univerzálně srozumitelný pro každého, komu kdy bylo mezi dvaceti a třiceti. Tolik let je i Danielovi, nonkonformnímu podivínovi, který bydlí v přívěsu, benzín do svého Fiata 600 nakupuje po půllitrech a živí se tím, že na zdi na zakázku sprejuje jména milostných objevů svých známých. Přes svého nejlepšího kamaráda Dědka se seznámí s podobně neukotvenou mladou pekařkou Franc. Pandánem k jejich společnému protloukání se stane životní situace zaopatřeného soudce, ztraceného v naplněnosti a přitom prázdnotě své existence.
Outsider začíná jako malá, neokázalá, ale divácky vlídná melancholická komedie o trampotách dvou tápajících mladíků. Konflikt s finančním úřadem, setkání s intoxikovanou pekařkou nebo vynucená konverzace s její matkou jsou situacemi, v nichž se zejména mladé publikum okamžitě najde, aniž je nutné sahat ke chtěnostem ve stylu filmů Davida Ondříčka. A i když se Outsider někdy rád zatoulá ke stylizovanějšímu humoru, jako například v improvizované scéně Dědkových toužebně očekávaných zkoušek na fotbalového rozhodčího, nikdy neustoupí z realistické polohy: takových outsiderů kolem nás pobíhají tisíce, jenom si jejich zvláštního světa neumíme všimnout. A zatímco autenticitě napomáhá černobílá kamera a civilní herectví většiny postav, poněkud excentričtější postavě Dědka se daří vyhýbat stereotypu samoúčelného "komického kamaráda hlavního hrdiny", tak často přítomnému v současných amerických komediích.
Zhruba v polovině filmu se však k Danielovým osudům přidá i ona vedlejší linie se soudcem. Je to moment srovnatelný s tím, když Antonioni ve svém Dobrodružství (1960) zanechal pátrání po dosavadní hlavní hrdince a zaměřil se na její přítelkyni. V téhle chvíli Outsider od hořkosladkých komediálních historek o dvacátnících transcenduje o patro výš a stane se existenciální výpovědí. Soudcův nepřehlédnutelný vstup do děje působí skoro až násilně, ale jeho zdánlivě vedlejší příběh je pro vyznění filmu zásadní. Je na divákovi, aby si souvislost mezi Danielem a jeho protipólem sám pro sebe ujasnil, nicméně už sama svévolnost soudcova nenadálého zjevení je znakem režisérské suverenity.
Od soudcova entrée se z už tak jemného a tichého Outsidera začne postupně vytrácet řeč, až film skončí u výmluvné souhry obrazů a něžné hudby od Káriho kapely Slowblow, která už žádné dialogy nepotřebuje. Jestliže v Albínovi jménem Noi režisér kvůli závěrečné katarzi sáhl poněkud neohrabaně po přírodní katastrofě, tentokrát postupuje daleko zkušeněji a organičtěji. Finále Outsidera je fascinující ukázkou filmařské čistoty, v níž má každý záběr svůj smysl a kde použití jediného barevného okamžiku uprostřed okolní černobílé jednoty jen potvrdí pocit, který během celé stopáže filmu postupně krystalizuje: totiž že Dagur Kári natočil svůj majstrštyk už na druhý pokus.
