Nenechte se odradit reklamou, která bude hovořit o „milionech“ žraloků, čelistech a hektolitrech krve, aby nalákala do kin laického diváka. Nic takového totiž v tomto filmu neuvidíte. Přesto – nebo právě proto – je to film výborný a má napětí a náboj až do konce i bez tradičních pomůcek a klišé amerických thrillerů o žralocích či potápěčích.

Co se týče samotného potápění, je v tomto filmu vše, jak má být. Samozřejmě, nic není stoprocentní, ale těmto hercům věříte, že jsou opravdu potápěči. Ostatně, autoři filmu jsou sami aktivními potápěči a své zkušenosti ve filmu zúročili. Potápění je zobrazováno realisticky a – i přes drobné výhrady – vše se mohlo stát tak, jak je ukázáno. Film neobsahuje ani jeden laciný speciální efekt nebo počítačem generovanou scénu.

Může se to stát i vám – zapomenou vás ve vodě
Už samotná základní zápletka filmu je děsivě reálná. Jedete se potápět s nějakým dive centrem a oni vás zapomenou ve vodě. To se může stát. Šílená představa, ale reálná. Hrdina filmu sice své partnerce v jedné rozjitřené scéně říká, že se to stává docela často, ale to ji jen uklidňuje, aby přestala svalovat vinu na něj. Já sám jsem zatím nikdy o takové situaci neslyšel ani nečetl, leč takové věci se již opravdu staly.

I námět tohoto filmu se totiž zakládá na skutečné události, která před několika lety plnila stránky potápěčských časopisů a bulletinů. Týkala se dvou potápěčů, kteří byli omylem zanecháni svému osudu uprostřed otevřeného moře. Scénárista a režisér Chris Kentis se začal zajímat o to, zda se jedná o zcela ojedinělou nebo častější nehodu, a postupem času vypátral, že se podobná událost stala již vícekrát. Kromě toho zužitkoval také informace o mužích, kteří se ocitli na otevřeném moři během války - díky těmto svědectvím se dozvěděl více o psychologických i fyziologických změnách, kterými prochází mysl a tělo člověka ve stresu z nastalé situace a při vystavení podobným fyzickým podmínkám.

„Když jsem začal vymýšlet tento film, neměl jsem v úmyslu psát příběh o těch konkrétních dvou lidech,“ říká Kentis. „Nepátral jsem po nich. Nechtěl jsem psát o jejich vztahu či životech – jednak z respektu k jejich soukromí, jednak kvůli tomu, že to nebylo pro příběh filmu nijak zvlášť důležité. Také jsme nechtěli, aby se film odehrával na nějakém konkrétním místě, protože bychom neradi někomu ruinovali jeho turistickou živnost. To, co mě opravdu zajímalo, byl fakt, že podobná věc se zkrátka může stát a také se stala. Říkal jsem si, že je to skvělý varovný příběh.“

Příběh boje o přežití
Děj chronologicky mapuje situaci dvou jedinců, kteří „zůstali sami v čelistech oceánu“, jak praví reklamní slogan k filmu. Přesně vypovídá o rozpoložení oněch dvou „trosečníků“, zobrazuje stavy, kterými během své kalvárie procházejí. Od počátečního údivu a nechápání ( „Jak nás tady mohli nechat!“) přes vymýšlení nějakého řešení, manželskou hádku, několikeré fáze apatie a naopak horečné aktivity něco udělat, až po nevyhnutelný střet s obyvateli oceánu – nejprve malými a nesmělými, postupně většími a agresivnějšími… Do toho se dostavuje smrtící únava a zdravotní problémy z dlouhého pobytu v mořské vodě (dehydratace, mořská nemoc)… Prožíváme příběh oněch dvou zoufalců bojujících o své přežití. V kontrastu stím jsou do děje vřazeny prostřihy bezstarostného života na pevnině, kde zmizení potápěčů-turistů zjistí až druhý den ráno – což je v jinak reálně pojatém filmu nelogický prvek, protože na potápěcích safari to tak nechodí. Rozbíhá se mohutná záchranná akce – zatímco oni mají za sebou již svých prvních 24 hodin v otevřeném moři…
… a vy čekáte, jak to celé dopadne. Přicházejí vrcholné momenty filmu… A ani teď se nedostává k moci „hoolywood“…

Potápěči vědí…
Snímek „Otevřené moře“ jasně ukázal, že lze natočit dobrý film se žraloky, potápěči a mořem a „neznásilnit“ při tom potápění. Možná někoho po shlédnutí odradí od záměru začít se potápět, ale rozhodně jich bude mnohem méně než po Čelistech a jiných trhácích. Ale vězte, že svět pod vodou je i „magický svět ticha“, má mnoho krás a potkat ve vodě žraloka je vlastně vzácností. Film je z hlediska potápění udělán velmi dobře a samotným potápěčům se musí líbit.

A ještě jeden aspekt toto dílo má - jeho nesporně pozitivní význam je i v onom varovném poselství, které vyslal. Po jeho promítání se nyní ve světě velmi zpřísnila kontrola potápěčů po ponoru, kontrola jejich kompletního počtu na lodi - o čemž jsem se měl možnost přesvědčit nedávno v Egyptě, kde jmenné kontroly osob na palubě lodi po vynoření „všech“ dříve zdaleka nebývaly pravidlem…