Hned druhý celovečerní snímek vynesl jugoslávskému režisérovi Emiru Kusturicovi Zlatou palmu z Cannes a nominace na Oscara a Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film. Dvacet let starý Kusturicův raný opus magnum Otec na služební cestě je u nás nyní k vidění v rámci přehlídky Projekt 100.
Většina Kusturicových děl ukazuje osudy rodiny či komunity lidí na pozadí dějinných událostí nebo výrazných epoch. Jeho filmy míchají malé - osobní - historie s historií "velkou" a nesou se ve svébytně hořkosladkém, tragikomickém ladění. A jako by složitá doba nebyla dost velkým břemenem, některá z postav musí během filmu zvládnout ještě vyrůst nebo dospět. Ve všech těchto bodech má Kusturica pozoruhodně blízko k Janu Hřebejkovi. Ale tam, kde Hřebejk „hladí po srsti“, vyrovnává morální rozpory a nabízí smíření, se Kusturica nebojí zastávat vyhraněná stanoviska.
Otec na služební cestě začíná v režisérově rodném Sarajevu v červnu 1950, dva roky po roztržce mezi Stalinem a Titem, která Jugoslávii vyčlenila ze zemí komunistického bloku. V této politicky napjaté době stačila maličkost a nepohodlný či nedůvěryhodný občan putoval doslova přes noc do vězení nebo pracovního tábora. Právě to se stane otci od rodiny Mešovi, když před svou milenkou Ankicou zpochybní Stalinovu karikaturu. Na jeho osudu nese hlavní vinu jeho švagr Zijo, který má zájem o Ankicu. Mešova žena Sena se musí sama postarat o dva malé syny, než se s nimi může po roce nastěhovat za manželem na stavbu elektrárny na řece Drině. O další rok později se rodina smí vrátit zpátky do Sarajeva, kde stále žije Zijo s Ankicou. Film vypráví mladší ze synů Malik, kterému na začátku není ani šest let.
Právě obsazení malého kluka do pozice vypravěče je tím, co Otci na služební cestě dodává jeho absurditu a tragikomičnost: ostatně už samotný název filmu je eufemismem, jímž Malikovi vysvětlí otcův odjezd. Malikovo chápání situace dokonale ilustruje dopis, v němž chlapec otci do vězení píše: „Jsme rádi, žes nám napsal a že jsi živ a zdráv. Ale já nejsem rád, že se nevrátíš domů, protože musíš dobrovolně jít dělat do toho dolu.“ Podobné momenty charakterizují i další z mnoha vedlejších postav. A právě na nich Otec na služební cestě stojí: neroste z dramaticky klenutého příběhu, nýbrž z každodenních, „kuchyňských“ interakcí postav, často hned několika najednou. Tímto způsobem také probíhá zmíněné střetávání „velké“ historie s tou osobní. Příkladem za všechny budiž večer, během nějž oba chlapci podstoupí obřízku, otec odjede na „služební cestu“ a kdesi ve světě se odehraje jedno z důležitých fotbalových utkání, která Malik pozorně registruje.
Taková koncentrace dějů vede k tomu, že Otec na služební cestě působí nesmírně intenzivním dojmem, a to jak v celku, tak i v jednotlivých okamžicích. Kusturica je známý svou zálibou ve scénách s velkým počtem osob, doprovázených reálnou hudbou, což většinou bývají slavnosti: ani zde proto nechybí svatba a pohřeb, v jejichž víru divákovi může mnohé uniknout. Velmi silné jsou dále například scény spojené s vlakem, ať už otcova hádka s Ankicou nebo mlžné shledání manželů v lágru. Tyto sekvence zároveň oslňují po filmařské stránce. Kusturicovi je dále nutno vzdát hold za vynikající práci s herci (zejména s dětskými), za jemnou symboliku (třeba Malikovu náměsíčnost lze chápat jen jako záminku ke gagům, ale i coby metaforu nesvobody ve společnosti) a za to, že nesklouzl ani ke státotvorné epičnosti, ani k slzopudné sentimentalitě, což se u snímků tohoto druhu stává. Sám režisér nazývá Otce na služební cestě ironicky „milostným historickým filmem“.
V neposlední řadě není od věci poukázat na fakt, že Otec na služební cestě vznikl pouhých pět let Titově smrti. Na naší domácí kinematografii přitom vidíme, jak je filmové vyrovnávání se s bolavými místy národní minulosti nesnadné.
