Ještě němý film inspirovala především opera a nikoli její literární předloha. Dramaticky zhuštěný tvar vyhovoval akcentem na milostné třeštění v rovině sentimentálního kýče. Dokonce byly do hlavní úlohy angažovány operní zpěvačky, které v patetických gestech deklamovaly neslyšný text. Obliba tématu a tudíž i četnost jeho zfilmování přiměla Charlese Chaplina k vytvoření parodie, v níž se vysmál zvetšelým konvencím, v něž se příběh Carmen zvrátil. Chaplinova Carmen (1915) je pozoruhodná nejen tím, že proslulý tulák byl tentokrát navlečen do dragounské uniformy. Srdceryvné vyprávění začleňuje groteskní prvky a vrcholí odhalením, že údajně vražednými nástroji jsou neškodné divadelní rekvizity. Ale ani Chaplinův úsměšek nezabránil vzniku dalších dojemných filmových vyprávěnek, které vytvářeli i režiséři později vážených jmen: Ernst Lubitsch, Jacques Feyder či Raoul Walsh, jehož adaptaci, poslední v němé éře, překřtila naše distribuce na Ženu s ďáblem v těle (1927).
Ve zvukové éře vznikaly jak záznamy operního provedení, tak "činoherní" variace hledající základ i u Mériméea, či dokonce volně zmodernizované přepisy. Vzniklo i několik animovaných snímků. Nejčastěji se k Carmen obraceli umělci v USA, ve Francii a ve Španělsku, ale jen málokdy se jim podařilo přesáhnout kolorit kašírovaného kýče.
V poválečné éře Christian-Jaques ve své Carmen (1944) s Jeanem Maraisem v hlavní roli přesouvá pozornost spíše na postavu dona José a přitažlivá Carmen se změnila v krutou, bezohlednou koketku zneužívající milencovy náchylnosti. Bizetova hudba se stává pouhou zvukovou kulisou, z níž jsou vypuštěny árie, zůstává sborový zpěv v hospodě. V jiných přepisech - např. Vidorových Láskách Carmen (1948) nebo Demicheliově Carmen z Granady (1959) - už zní jen původní doprovod, který s Bizetovými tóny nemá nic společného.
Ani samotné téma Carmen neušlo pokusům vypovědět skrze ně o problémech přítomnosti a vnést do něho současné výrazové prostředky, zejména v hudební složce. Hammersteinova Carmen Jones, převedená na plátno Ottou Premingerem (1954), přechyluje Bizetovu hudbu do jazzu a zasazuje vše do černošského prostředí (z Josého se stal adept na vojenského pilota Joea). Carmen se však dočkala i filmově baletního zpracování v závěrečné povídce Černého trikotu (1962), opět s využitím Bizetových melodií. Československá televize uvedla již v roce Kašlíkovo zpracování opery.
Mimořádné vzedmutí vlny zájmu o Carmen přišlo v počátkem osmdesátých let. Carlos Saura pojednal svou Carmen (1983) jako zamyšlení nad vznikem uměleckého díla: protagonistou je tanečník Antonio Gades, připravující baletní představení Carmen. Listuje Mériméeovou novelou, zaposlouchává se do Bizetovy opery, uvažuje o pohybovém vyjádření emocí, které byly vysloveny verbálně či hudbou. Sledujeme průběh zkoušek a postupný vznik inscenace.
Francesco Rosi se o rok později rozhodl na plátno převést Bizetovu operu v jejím prvotním znění, které ještě zachovávalo mluvené pasáže. Rosi však zvládl nástrahy statických árií, které "zastavují" děj, jistě i díky Gadesově výpomoci, který se staral o choreografii. Největší předností je však všestranně talentovaná Julia Migenes-Johnsonová v titulní úloze, která celý příběh nejen rozezpívala, ale také rozpohybovala a obdařila až magickou uhrančivostí svého výrazu. Sekundují ji nemenší hvězdy operního nebe: Placido Domingo a Ruggero Raimondi.
Dosti překvapivé posuny přichystal Jean-Luc Godard ve filmu Křestní jméno Carmen (1983). Příběh zasadil do současné Francie, z Carmen se stala členka gangsterské bandy a jejím milencem policista Joseph.Převažuje výrazná sexuální orientace, větším samoúčelem jsou záměrně matoucí vypravěčské postupy, znemožňující orientaci v příběhu. Namísto Bizetovy hudby si režisér vybral Beethovenova kvarteta (zdůvodňuje tím, že „uposlechl jeho výzvu“).
Zbývá trojici experimentálně pojatých verzích Bizetovy opery. Tragédii Carmen (1983) natočil Peter Brook, opíraje se o vlastní zkušenost s divadelní ztvárněním. Záznam operního představení v londýnském Queen Elizabeth Theatre pořídil roku 1986 Lucian Pintilie společně s Tonym Gilbertem. Jako perličku lze ještě zmínit krasobruslařskou revue Carmen na ledě (1989).
Nejnovější zpracování Carmen - Divoká vášeň (2003) zapojuje do příběhu osobu spisovatele Prospera, jenž se na svých cestách setkává s oběma protagonisty a ve vězeňské kobce dokonce vyslechne tragický příběh Joséova milostného poblouznění. Režisér Vincente Aranda však s ničím pronikavě novým nepřišel, opakuje obvyklá motivická i stavební klišé, zastřešená romantickým průzorem. Nadčasové téma Carmen a jejího milostného vztahu získalo nadčasovou platnost i přitažlivost a vybízí ke stále novému měření sil.
