|
|
|
|
Výše načrtnutá hlavní dějová linka má hned několik nedostatků. Jednak pomíjí řadu dalších zajímavých motivů filmu (které tu z důvodu omezeného prostoru bohužel nelze zmínit) a jednak je jen slabým náznakem toho, co divák díky režisérově sugestivitě v kinosále zažije. Především se ale výše zmíněným textem snadno u čtenáře navodí představa o snímku Ostrov jako o svévolně šokující hříčce úchylného tvůrce, který rád rybaří a nevolnost u diváka chce vzbuzovat za každou cenu. Takovým názorům přitakává i prvotní pocit po spatření Kim Ki Dukova Ostrova. Zdánlivě jsou tak splněny všechny podmínky pro to, aby byl Ostrov označen za "podívanou pro perverzní úchyláky" a s řečnickou otázkou "tohle že má být umění?!" rázně smeten z uměleckého stolu, jehož čistotu je třeba přece chránit, že.
Tomu ale brání dvě věci. První z nich je neoddiskutovatelný filmařský nadhled a inscenační suverenita režiséra. Celý film působí ohromně sevřeným dojmem (antický požadavek jednoty místa, času a děje je tu - až na onen krátký flashback - dodržen dokonale), u žádné sekvence se Kim Ki Duk zbytečně nezdržuje, příběh graduje každou další scénou a z tohoto pohledu nemá snímek prakticky žádné "hluché" místo. Samostatný odstavec by zasloužila kamera; z obrazově velmi vděčného prostoru horského jezera zahaleného povětšinou v mlze dokázal kameraman Hwang Suh Shik vytěžit maximum a vizuální podoba Ostrova je fascinující (jako jeden příklad za všechny stačí zmínit podhledy z jezera na prostor nad hladinou). Režisér rovněž využil možností zvukové složky a neustálé ruchy (šplouchání vody, praskání dřevěných podlah) jen přispívají k sugestivní atmosféře.
Druhý aspekt, jenž nedovolí Ostrov přejít mávnutím ruky, souvisí s časovým odstupem. Když vyprchají první emoce a nechybí vůle přemýšlet o Kim Ki Dukově díle, začne se pod šokující slupkou zjevovat to, co jejím prostřednictvím chtěl asi režisér říci. Ostrov představuje co do použitých prostředků zcela výlučnou úvahu o vztahu muže a ženy. O vztahu Muže a Ženy; ne o vztahu dvou lidí navzájem se týrajících rybářskými háčky - to je trochu krátkozraká varianta. Je ovšem pravda, že způsobem jakým vypráví, si režisér situaci stížil na maximum a zřejmě žádný z diváků by ihned po prvním zhlédnutí nezačal mluvit o "úvaze na téma muž a žena".
Důvod, proč bude Ostrov pro část diváků nepřijatelný, je v jeho nezvykle přímém a otevřeném pohledu na lidskou sexualitu. Zejména postava rybářky Jin je bohatým námětem na samostatnou práci (a u někoho také rychlou cestou ke mdlobám). Nejde o to, abychom všichni po zhlédnutí Ostrova odhodili šat a spolu s animálním výkřikem začali veřejně souložit a bodat se rybářskými háčky. Pokud bude Ostrov chápán jako jeden z možných pohledů, jedna z nabízejících se perspektiv, jak se dá také chápat (nikoliv nutně vzít za své) lidská činnost označovaná slovem sex, pak na tom bude naše tolerance zase o trochu lépe.
V závěrečné symbolické scéně Ostrova se Hyun vnoří do trsu rákosí (který na klidné hladině jezera působí dojmem malého ostrůvku), jenž se posléze ukáže být ohanbím nahé Jin - výmluvnější už Kim Ki Duk být nemohl (odtud ostatně i název filmu: muž pro ženu a žena pro muže jako onen hledaný ostrov). Bylo by ale chybou interpretovat Ostrov jako smrtelně vážné dílo; i když humor tu má poněkud netradiční podobu. Ne každý se dokáže smát u jedné z úvodních scén, kdy si při konání tělesné potřeby vytáhne jeden z obyvatel hausbótů mobilní telefon a zatímco komunikuje, tak má divák jedinečnou možnost sledovat z podhledu pád jeho výkalu do jezera. Zvláštní smysl pro humor neopouští korejského tvůrce ani v druhé polovině filmu a lakonickou zkratkou celého snímku tak může být bezděčné gesto Hyuna, jemuž se při vyoperovávání rybářských potřeb z lůna Jin podaří dva odložené háčky složit do tvaru srdce.
