Zemi v polovině 21. století kontaminovala nákaza a poslední zbytky lidstva přežívají v karanténě v hermeticky uzavřeném a orwellovsky střeženém komplexu. Všichni sní, že se stanou vylosovanými šťastlivci, kteří budou moci odjet na poslední nezamořené místo, jemuž se říká Ostrov. I Lincoln Six Echo (Ewan McGregor) několik let čeká, že se na něj v „loterii“ usměje štěstí a že začne na Ostrově nový život, zároveň v něm ale začínají hlodat pochybovačné otázky (Proč všichni nosí bílé uniformy? Proč nedostane ke snídani slaninu?). Jednoho dne zjistí, že poddajní a naivní „občané“, jež v objektu střeží dozorci v černém a jejichž metabolismus i strava jsou přísně kontrolovány, jsou pouze součástí obludného vědeckého experimentu, na jehož konci není žádná rajská zahrada. Proto se rozhodne i se svou, k odjezdu na Ostrov vybranou přítelkyní Jordan Two Delta (Scarlett Johanssonová) uprchnout do světa „za zdí“ a vyhledat tam ty, kvůli nimž byli stvořeni...
Ústředním tématem futuristického thrilleru Ostrov je zneužívání lidských klonů, kteří – aniž by něco tušili – existují pouze proto, aby poskytovali „bohatým a slavným“ zdravé orgány. Jde o námět natolik závažný a navíc zřejmě již zanedlouho aktuální, že přímo vybízel k hlubším biotechnologicko-etickým přesahům. Režie se však ujal specialista na oslepující a ohlušující popcornovou zábavu Michael Bay, jenž (ačkoli titul nevznikl v produkci Jerryho Bruckheimera) morální dilema dotýkající se „pěstování“ vlastních genetických dvojníků řeší jen prostřednictvím zběsilých honiček, přestřelek a explozí. Stejně jako se režisér v případě filmu Pearl Harbor nezajímal o tři tisíce lidí, kteří přišli o život, tak i tentokrát jsou pro něho důležitější vizuální atrakce. V první, námětově znepokojivé polovině filmu se soustředí na monochromaticky sterilní, rekvizitami sci-fi Minority Report inspirovanou podobu komplexu, ve druhé, barvami hýřící části na frenetickou hi-tech akci, digitální efekty a na práci kaskadérů. Akčním vrcholem je kinetickou kamerou snímaná honička nejrůznějších dopravních prostředků v ulicích Los Angeles, jež nezapře reklamní zkušenost režiséra a řemeslně se může srovnávat se svým předobrazem ve snímku Matrix Reloaded. Dráždivě zneklidňující myšlenky, jež se ještě do té doby spíše samovolně nad příběhem vznášely, však tato sekvence definitivně nechává vybouchnout do vzduchu.
Film by možná lépe fungoval, kdyby si své tajemství udržel až do konce. Ovšem skutečnost, že žádný Ostrov neexistuje a že oba ústřední protagonisté jsou jen kopiemi skutečných lidí, prozrazuje již jeden z trailerů. Jako by režisérovi i producentům záleželo více na „utajení“ vizuálních efektů než na něčem tak podružném, jako je příběh. Ten v případě Ostrova ještě víc než předchozí Bayovy filmy připomíná kompilaci poskládanou z bezpočtu vizuálních i tématických reminiscencí z řady jiných filmů, zejména ze sci-fi Total Recall. Nalezneme ale i citace z filmů Blade Runner („produkty“ řeší tytéž existenciální otázky jako replikanti, mají implantované vzpomínky a díky tomu, že se i v nich probouzejí emoce, se zdají být „lidštější“ než jejich stvořitelé), Šestého dne („frankensteinovské“ experimenty s klonováním člověka), Sexmise (izolovaná komuna je držena v klamné iluzi, že byl svět zničen) či Kandidáti života a smrti (kšeftování s lidskými orgány).
Michael Bay se však tentokrát naštěstí téměř vyvaroval typické neúnosně melodramatické patetičnosti. Neodpustil si ale úděsnou závěrečnou scénu, v níž osvobozené klony vybíhají vstříc šťastným zítřkům díky černošskému žoldákovi, ve kterém se hnulo svědomí při vzpomínce na diskriminace v minulosti svých předků. „Pohoršlivé“ je i zobrazení emotivního a sexuálního probouzení obou ústředních klonů (kteří se před tím nesměli ani dotknout): postelová scéna, při níž se z nich stanou opravdoví „lidé“, je totiž až tak vášnivá, že si Jordan Two Delta ani nesvlékne spodní prádlo. Výkony Ewana McGregora i (v první akční roli spíše bezradné) Scarlett Johanssonové jsou adekvátní filmu, ve kterém jsou herci zastíněni závratnými nájezdy kamery, bleskovým střihem a futuristickým designem. Chladně odtažitý spektákl „zlidšťuje“ jen komická figurka „spřáteleného“ technika McCorda (Steve Buscemi), jejímž prostřednictvím se Bay po vzoru Armageddonu snaží velkolepou akci doprovázet „cool“ hláškami.
Ostrov mohl být varovnou sci-fi o světě v nepříliš vzdálené budoucnosti, v němž hrstka vyvolených v honbě za reklamní dokonalostí, krásou a věčností nebude váhat proměnit dárce orgánů jen v komplet náhradních součástek. A mohl být i krutým podobenstvím o disproporčních vztazích mezi „západním“ a „třetím“ světem, v němž již dnes mnozí lidé fungují jen jako zneužívaný pracovní prostředek. Ničím takovým však Ostrov není. Což ale jistě není důvod, proč se Bayův snímek v Americe stal největším propadákem mezi blockbustery letošního léta.
