Vpád „spřátelených“ armád do Československa se dosud vyskytoval jako jeden z pobočných motivů (Báječná léta pod psa, Pelíšky) a teprve v současnosti dochází k jeho povýšení na ústřední téma. Experimentální polohu vyzkoušel Jan Němec ve snímku Holka Ferrari Dino, tragikomické ladění zvolil Vladimír Drha v Anglických jahodách. Nyní přichází polsko-česká fraška Operace Dunaj, převážně ovšem nachystaná polskými tvůrci (scénář Jacek Kondracki, Robert Urbański, kamera Jacek Petrycki. režie Jacek Glomb). Zpodobnění českého prostředí pak nepochybně ovlivňuje umělecká supervize Jiřího Menzela, jenž si navíc zahrál jednu z hlavních rolí.
Operace Dunaj zachycuje polskou účast v invazi a vnímá ji jako krajně groteskní, a to jak v průběhu samém, tak ve vykreslení jednotlivých postav, zvláště pak důstojnických. Nadsázkou prozrazuje i ta skutečnost, že tažení se účastní i památný, nicméně stařičký, a tudíž poruchový tank, pamatující ještě druhou světovou válku. Není divu, že nejprve se opozdí za hlavním vojem, pak ztratí spojení a nakonec nabourá do hospody v kterémsi českém městečku. Místní hosté nejprve nevěří vlastním očím, ale pozvolna se s také vyděšenými vetřelci sbližují, aby posléze zjistili, že jejich společným nepřítelem jsou vlastně Rusové...
Autoři možná zamýšleli porovnat národní mentality, snad chtěli upozornit na vzájemné pevně zakotvené předsudky, ale bohužel toto zakotvení je velice mělké, vlastně se mihne jen v několika dialozích. Potvrzuje to, i scénárista Jacek Kondracki, když v jednom rozhovoru (Kino 7-8/2009) připouští, že zejména „české výjevy“ byly dodatečně domýšleny, scénář je ve výsledné podobě neobsahoval. Začínající režisér Glomb, dosud se věnující divadlu, svou původní profesi nezapřel a jeho strnulý inscenační i vypravěčský přístup, málo akcentující svébytnost filmového vyjadřování, to jen stvrzuje.
Film se rozpadá do dvou nesourodých rovin. Na jedné straně převažuje afektovaná situační komedie, do níž je posunuta rovina polské armády (v této souvislosti se nemohu zbránit srovnání s téměř totožným pojetím české okupační komedie Stůj, nebo se netrefím). Na druhé se prosazuje ve verbálním opracování hrabalovská, melancholií prosycená část česká, téměř výhradně omezená na hospodské prostředí. Jeho osazenstvo téměř symbolicky zastupuje rozvrstvení české společnosti od alibistického opatrnictví („obrodný“ komunista Jaroslava Duška) přes skeptické, historickou zkušeností poučené náhledy (Jiří Menzel, Rudolf Hrušínský, Bolek Polívka, Eva Holubová) až k nesmlouvavému, byť poněkud dětinskému radikalismu nejmladších (Martha Issová).
Polští vojáci (Maciej Stuhr, Zbigniew Zamachowski, Tomasz Kot...) jsou vylíčeni jako převážně naivní, prostoduše nadšení svým nečekaným posláním, do poslední chvíle věří, že jedou zachraňovat spřátelený lid před německou imperiální hrozbou – a dlouho nemohou pochopit, že je české obyvatelstvo nijak nevítá, dokonce jim nadává do okupantů. Takže nutné sblížení nezajistí směnné nabídky, o které Poláci zprvu snaží, nýbrž několikanásobné milostné sblížení s českými děvčaty, která pohlední chlapíci jednoduše okouzlí, případně shodná záliba v chovatelství holubů.
Z trapnosti, kterou zobrazení polské armády (potažmo posádky jednoho tanku a zvláště pak průzkumné motocyklové výpravy) vyvolává, se vymyká jen několik nápaditějších scén – třeba ta, kdy rázná hostinská (Eva Holubová) Polákům škodolibě předloží osmažené látkové povleky, které hladovějící nešťastníci chtěli vyměnit za jídlo, případně fotografie osádky, která svou figurální kompozicí odkazuje na proslulý polský seriál Čtyři z tanku a pes. (Je to ovšem připomínka trochu samoúčelná, pomrkávající jen na současné publikum, protože tento seriál se u nás začal vysílat až od podzimu 1970, takže v osudných srpnových dnech o dva roky dříve jej čeští hrdinové rozhodně znát nemohli.)
Také obraz české komunity, shromážděné v hospodě, vzbuzuje rozpaky: ploše a staticky načrtnuté figurky setrvávají v planém dohadování, jak při dávných přástkách si líčí různé bizarní protirežimní zážitky. Příběhu chybí dramaticky účinnější dění, pokud tím nemyslíme srážku cyklisty s tankem. Schází bližší vhled do rozpoložení lidí náhle uvězněných ve zdemolované hospodě: ačkoli je režisér zachycuje v rozkmitu od ustrašeně zdvižených rukou přes pohrdavé chování vůči vetřelcům až k finálnímu sblížení s nimi, výsledek ze všeho nejvíc připomíná nudně žvatlavou televizní estrádu. Ještěže je aspoň zachována jazyková autenticita, každá z postav mluví svou rodnou řečí...
