Hlavní hrdina Frank Hopkins (Mortensen) je představen téměř stejným způsobem, jak tomu bylo u milostného historického dramatu Poslední samuraj. Je sice zajímavé sledovat, jak stejný stavební kámen může sloužit jinému účelu, na druhou stranu jde v případě Ohnivého oceánu o laciný vstup do děje, neb si říká o stejné pseudofilozofické finále, jako v případě Zwickova trháku: Frank je veterán z válek s Indiány, navíc sám napůl rudoch. Nedokáže se vyrovnat se svými zážitky, a tak končí jako výpitka v show Buffalo Billa.
Tam také Franka i jeho mustanga Hidalga natrefí vyslanci slavného šejka. Nabídnou hrdinovi, aby závodil v jejich slavném pouštním závodě. Po jistých rozpacích Frank souhlasí, aby se popasoval se svou budoucností i minulostí.
Soutěž domorodců má striktní pravidla. Tím, že se jim západní hrdina nehodlá podřídit a narušuje je svou všeobjímající lidskostí, si koleduje o nepříjemnosti. Nelibost místních mužů vyvolává i náchylnost šejkovy dcery k západnímu volnomyšlenkářství.Výsledkem těchto pnutí jsou dobrodružství jednak očekávatelná – souboje s protivníky, tak i přímo pohádková (záchrana šejkovy dcery). Nechybí ani konfrontace s divokou přírodou.
Ačkoli se snímek odehrává během závodu, tvůrci jej nedokáží vykreslit nijak dramaticky, či alespoň poutavě. Veškeré atrakce působí jako časová vycpávka. Střih nedokáže vystavět napětí (ostudně ploché finále závodu, písečná bouře).
Jediným rozumným důvodem k návštěvě snímku může být přítomnost Vigga Mortensena (Pán prstenů) v hlavní roli. Jeho Frank Hopkins se sice uvolněnými žvýkacími svaly stylizuje do Jonesovského hrdiny, bere se však příliš vážně. A také mu chybí jonesovská touha po hmotných statcích, která Fordova hrdinu příjemně cuchala. Hopkins působí poněkud zastřeným dojmem, jako kdyby (dle názvu snímku po právu) ustupoval koni Hidalgovi, kterého po natáčení Mortensen koupil. Omar Sharif v roli šejka zdařile vykrývá prostor svěřené figury, ale to by snad měl zvládnout každý profesionální herec.Smutné je i to, že Ohnivý oceán nedokázal lépe využít hrdinova outsiderství, a naopak vyznává tradiční pozice nahlížení na cizí kultury a na vlastní nadřazenost.
Nekoná se žádný vhled do figur arabských koňáků, nedojdeme vysvětlení, proč by své těžce vypěstované koně měli posílat na jistou smrt. Proč jejich obvyklou pohostinnost nahrazuje malost záště a strachu z cizince? Není tohle náhodou postoj, který v současnosti vyznává západní mocnost?
