Zpočátku se snímek v souladu s nastupujícím hollywoodským trendem snaží ozvláštňovat westernový žánr exotickými kulisami a vytváří jakousi arabskou verzi Posledního samuraje. Ústředním aktérem je vysloužilý, znechucený a opíjející se veterán indiánských válek, jenž je – tak jako důstojník ztělesněný Tomem Cruisem – předváděn jako „cirkusová“ atrakce a hledá své vykoupení v daleké exotické zemi. Po příjezdu do Arábie a po setkání s půvabnou šejkovou dcerou se film pomalu, ale neodvratně začíná proměňovat v exotické dobrodružství, jež ve „stínu pádišáha“ prožívali Kara ben Nemsí, nebo ve svém posledním filmu báječná markýza andělů Angelika. Nechybějí zde romantická vzplanutí, podlé intriky (při nichž ke slovu přijdou i velmi digitální leopardi), ani rozličné nástrahy pouště: od písečné bouře, přes vyschlé studny, tekutý písek, jedovaté škorpióny a nálety sarančat až po fata morgánu. Zkrátka vše, na co si každý, kdo v životě nebyl na poušti, v souvislosti s ní vzpomene.
Kdyby se snímek pokusil navázat na průzračnost dobrodružných historek s Douglasem Fairbanksem či Errolem Flynnem, nebo na pouštní romance Rudolpha Valentina, zřejmě by tak nevadilo, že uprostřed dostihů budou unášeny rozkošné princezny beduínskými nájezdníky, proklátí koně vstanou z mrtvých, nebo že se uprostřed pouště zjeví duchové indiánských předků. Jenže režisér Joe Johnson (Jurský Park 3, Jumanji), scenárista John Fusco (Mladé pušky I a II a Spirit: Stallion of the Cimarron) a především studio Disney se snaží o neustálé navozování „pravdivosti“ své historky. Ať oním zmíněným titulkem (který Hopkinsovy velkohubé a historicky vyvrácené „cestopisy“ vydává za skutečnost), přítomností autentických postav (je ironické, že yankee účinkoval v rovněž realitu překrucujícím Wild West Show Buffalo Billa), či narážkami na masakr Siouxů u Wounded Knee v 1890.
Ona „pravdivost“ a rozdíly v mentalitě i v kultuře jsou navíc viděny z ryze amerického pohledu ryze amerického hrdiny, který je obklopen upovídanými sluhy, roztomilými černoušky a padoušskými mohamedány s divokýma očima. Vedle vzhledově nevhodně zvoleného a sebemenší charisma postrádajícího Vigga Mortensena je sice potěšitelné, že šejkovu dceru nehraje třeba Penélope Cruzová, ale neznámá Zuleikha Robinsonová, nicméně „emancipační“ tendence, jaké projevuje, jsou nesmyslné s ohledem na to, jak dodnes vypadá postavení žen v nemalé části arabského světa. Přítomnost dvaasedmdesátiletého herce egyptského původu Omara Sharifa, který ztělesnil bohatého šejka, alespoň vzdáleně vyvolává evokaci Lawrence z Arábie, k němuž má Ohnivý oceán, vlnící se převážně v modelových klišé a mýtech, však ve všech dalších ohledech dál než oněch tři tisíce mil.
Nesmyslný vítězný závod amerického nečistokrevného mustanga, který v ohnivé poušti – bez tréninku a s vražedným zraněním – zvítězí nad vyšlechtěnými arabskými plnokrevníky z prastarých chovů, lze v době Bushových invazí do muslimských zemí vykládat víceznačně. Lze v něm vidět prostoduchou metaforu „americké svobody a demokracie“, které jsou přinášeny – navzdory počáteční nedůvěře – do „barbarských“ zemí za nadšeného aplausu. Můžeme v něm ale nacházet i těžkopádně natočený symbol vzájemného smíření a respektování odlišných civilizací. I tato zcela bezděčná „politická“ ambivalence naznačuje rozpolcenost filmu, jehož tvůrci jako by sami netušili, jaký žánr chtějí točit. Zda seriózně se tvářící, mystickými prvky opentlené drama ztraceného outsidera, jenž je stejně jako jeho kůň míšenec a tudíž cizinec ve vlastní zemi, nebo jen rodinnou dobrodružnou pohádku, kterou by si vzhledem k její zpupně vychloubačné naivitě však zřejmě neodvážila vyprávět ani sličná Šahrazád.
