Organizátoři mohou být spokojeni: zájem letos předčil očekávání, přibylo diváků, novinářů, filmařů, partnerů, na 416 projekcí bylo prodáno skoro 124 tisíc lístků. Až do vyhlášení cen však nebylo vůbec jasné, kdo si je odnese: soutěž byla poměrně vyrovnaná a nevyčnívali z ní favorité, jako třeba loni Okno naproti a Strach a chvění.
Hlavní cenu získal italský film, syrově realistický a sociálně kritický snímek Takové děti, v němž Andrea a Antonio Frazziovi sledují osudy jedenáctiletého bezprizorného chlapce, vtaženého do sítí neapolské mafie. Další oceněné filmy se většinou zabývají intimnějšími tématy. Španělský film León a Olvido (cena za režii pro Xaviera Sanchéze Bermúdeze) líčí problémy dívky (cena za nejlepší herecký výkon pro Martu Larraldeovou), která se po matčině smrti musí starat o mladšího, postiženého bratra. O cenu se podělila s Karen-Lise Mynsterovou, která ztvárnila roli v dánském filmu Nechte maličkých... Papriky Steenové, zkoumajícím krizi manželství po náhlé smrti dítěte.
Poroty si rády všímají válečných dramat: Zvláštní cenu porota udělila chorvatsko-bosenskému snímku Tady Zrinka Ogresty, v němž jsou v řadě mikrodramat ukázány osudy těch „poražených“ z bratrovražedné války. Do vzdálenější doby se vrací retro Napola Dennise Gansela, líčící konflikt svědomí mladíka (Cena za mužský herecký výkon pro Maxe Riemelta) z elitní střední školy pro nacistické kádry. Porota filmových klubů FICC vyznamenala íránské dokumentární drama Na břehu Ali Rezy-Aminiho, sledující osudy Kurdů prchajících z válečného Iráku. Válkou narušená psychika muže, který ohrožuje rodinu svého otce, je tématem ruského dramatu Můj nevlastní bratr Frankenstein Valerije Todorovského, oceněného porotou FIPRESCI.
Ze soutěže hraných filmů jsme odešli bez ceny, Mistrů Marka Najbrta si porota nevšimla. Podobně dopadli Poláci s drsným vězeňským dramatem Symetrie, Maďaři s kafkovsky snovým příběhem Nazítří i Francouzi s klasickým melodramatem Slavíci v kleci. Slabou náplastí bylo Zvláštní uznání poroty udělené dokumentu Ničeho nelituji Theodory Remundové, přičemž nejlepším dokumentem byla prohlášena Svatba v tichu Pavla Medveděva, sledující skupinu hluchoněmých při práci, obřadech i zábavě. Úspěšná byla díla americké nezávislé scény: ekumenická porota ocenila film Jeskynní lidé Lisy Cholodenkové, trýznivé drama ženy, která se vrací k bývalé rodině, od níž kdysi uprchla. Česká televize (poprvé) udělila cenu Nezávislá kamera filmu Pampeliška Marka Milgarda, rodinnému dramatu o vině, trestu a první lásce.
Soutěžní hrané filmy a dokumenty tvořily sice mediálně sledovanou, ale jen malou část přehlídky. Divácky atraktivní je vždy sekce Horizonty s díly oceněnými na festivalech a které připravovanými do distribuce. Velký zájem byl o filmy Před soumrakem Richarda Linklatera, Jaro, léto, podzim, zima ...a jaro Kim Ki-duka, Dobrý den, noci Marka Bellocchia, Věčný svit neposkvrněné mysli Michela Gondryho. Největší pozornost bezpochyby vzbudil vítěz z Cannes, dokument Fahrenheit 9/11 Michaela Moora, ironický portrét „válečníka“ Bushe. Mimo soutěž uvedený Král Ubu Piotra Szulkina přenesl Jarryho grotesku do deformované postkomunistické éry.
Řadu pozoruhodných filmů nabídly sekce Jiný pohled, Na východ od západu, Fórum nezávislých a Variety Critics' Choice (zde zaujal např. film Astronauti). Exotickou lahůdkou byla přehlídka nejlepších tureckých filmů všech dob (např. film Stádo).
Až na pár výjimek byly na festivalu uváděny filmy nové. Těch pár starších nicméně potvrdilo fakt, že zlatou dobou kinematografie byla 60. léta - ukázala to retrospektiva Johna Cassavetese, Barva granátového jablka Sergeje Paradžanova či Playtime Jacquese Tatiho.
