Pravda, letos takových skutečně ubylo; ale místo toho, aby je nahradily filmy "normální", postavila se na jejich místa dílka, která směle snesou podtitul "galerie úchylek". Mám dokonce pocit, že to trklo i autory programové brožury, protože mnohé z popisků filmů hraničí s ironií - budu citovat:
"Robert má rakovinu varlat, a protože je transsexuál, lékaři se jím odmítli zabývat. Má však také přítelkyni, která se narodila jako chlapec, a sen o účasti na konferenci transsexuálů" (Southern Comfort). "Anonymní sex, práce popeláře a společnost psa Lorda - to je život homosexuálního mladíka Sergia do té doby, než potká muže svých snů. Jak upoutá jeho pozornost?" (O Fantasma). "Sochař J a studentka Y navazují poměr, jehož jedinou osnovou je vášnivá bolest, zbavená veškeré krutosti a plná něhy. Nečekaný a osvažující pohled na sadomasochistický vztah bez tradiční zátěže fetišismu a předepsaných rolí muže a ženy. Tématu odpovídá dokonalá symbióza těla, kamery a střihu" (Gojitmal). Nemluvě o tom, kolikrát se v brožuře objeví slova jako drogy, prostituce nebo sebevražda.
Aby bylo jasno: nemám nic proti sexuálním úchylkám, drogy pokládám za osobní rozhodnutí každého člověka a právo na sebevraždu budu bránit do posledního dechu (sic!). Ale není tak trochu laciné točit filmy jen o tomhle? Není mnohem těžší najít sílu a (nejen umělecký) účinek v tématech daleko běžnějších, nechci-li říct "obyčejnějších"? Člověk by řekl, že boom prvoplánovitých filmů (zejména dokumentů) "na efekt" o feťácích, transsexuálech a zneužívaných dětech skončil s 90. lety, ale bohužel tomu tak není a jak filmaři, tak i diváci se kupodivu dále spokojují s blýskavou povrchností, která má do reálných emocí asi tak daleko, jako poslední dva filmy Larse von Triera. Jeden příklad za všechny: ve srovnání s hrdiny na festivalu uvedeného filmu Anděl Exit působí skuteční členové Sex Pistols (zde v dokumentu The Filth and the Fury) jako slušňáci z nedělní školy. A tak jsem se letos v Karlových Varech bavil počítáním toho, kolik jsou toho tvůrci schopni do svých filmů narvat. Hity?
My Brother Tom (režie Dom Rotheroe): dvoje zneužívání dětí (jeden homosexuální incest, jeden mezi učitelem a žačkou), jedna vražda, jedna sebevražda plus další pokus o ni, vloupačku a rozšlapaného hořícího ježka nepočítaje.
Der Kriereg und die Kaiserin (Tom Tykwer): sebepoškozování, dva pokusy o sebevraždu, blázinec, přepadení banky, několik zastřelených a uhořelých a jedna málem přejetá. Nemluvím o hollywoodských akčních "hitech", nýbrž o zcela vážně myšlených filmech bez nadsázky, z nichž ten první navíc těžkopádně usiluje o pseudodokumentární syrovost.
Rozumějte: nemám nic proti "úchylným" filmům a takové Pasoliniho Saló aneb 120 dní Sodomy nebo Arakiho Doom Generation považuju za klenoty, ale když už si někdo vybere témata takového kalibru, musí k tomu mít důvod a výsledek musí dávat smysl. Samoúčelnost a zesilování intenzity jako prostředek k překrytí emocionální prázdnoty filmařů a diváků neberu.
Abych ovšem nekončil tak tragikomicky, cítím potřebu uvést k tomuto trendu nějakou protiváhu. Může jí být vítězný Le fabuleux destin d'Amélie Poulain; může jí být animovaná antipohádka Shreck; ale ze všeho nejvíc bych spoléhal na současnou vlnu španělských a jihoamerických filmů, které svou svěžestí, "normálností" a "obyčejností" témat působí ve zmíněném kontextu jako závan čerstvého vzduchu.
DALŠÍ TEXTY:
Re: Ohlédnutí za 36. MFF KV
