Setkání osobitého filmařského vidění Jiřího Menzela s magickým vypravěčským uměním Bohumila Hrabala bylo vesměs šťastné. Vzešla z něj díla, které patří do zlatého fondu české kinematografie a diváci je mají rádi. Je jen přirozené, že Menzel se ujal i Hrabalova stěžejního románu Obsluhoval jsem anglického krále; jeho morální právo přes dlouhé tahanice stvrzuje řádka úspěšných hrabalovských titulů, a zejména velká míra souznění mezi oběma tvůrci.
Hrabal s obří vypravěčskou invencí zachytil v Anglickém králi množství dějových motivů, postav, prostředí i proměn času. Vytvořil jednu z našich nejlepších próz druhé poloviny 20. století – strhujícím způsobem vypovídá o atmosféře doby, lidech a osobitostech (české) povahy. Příběh o snaživém pikolíkovi, který chce být milionářem, to spolehlivě unese. Hrdina se příliš neradí se svým svědomím, hladce proplouvá dějinnými zvraty, aniž je považuje za zkoušku charakteru a nevyvozuje z nich pro sebe žádné mravní důsledky.
Filmařsky to však je mimořádně obtížný oříšek. Nešlo jinak než redukovat, vybírat podstatné, eliminovat (zdánlivě) vedlejší motivy. Režisér, zároveň autor scénáře, přitom volil nejen nejdůležitější epizody pro stavbu a plynulost příběhu, ale také ty, jež odpovídají jeho tvůrčímu naturelu. Tedy především laskavé, vlídné či humorné, jež mohl znásobit vlastním laskavým pohledem a osobitým humorem. Potlačil vypjatě dramatické či tragické momenty. V první polovině filmu to funguje. Menzel tu mohl rozehrát velkolepý karneval radosti z nadbytku, dobrého jídla a pití, z lehce prostopášné smyslnosti. V tomto kolotoči se mladý Dítě učí chodit, či spíš otáčet, a činí tak sice velmi snaživě, ale víceméně pasivně. Pořád ještě „o nic nejde“ – jen o tu báječnou přehlídku požitků, jež si mohl dopřát dobře situovaný jedinec v starých zlatých časech.
To režisér výtečně umí a opírá o výtečné, hrabalovsky i menzlovsky půvabné režijní nápady, invenční kameru, herecké kreace (Labuda, Huba, Lábus, Abrhám aj.). Mdlý výkon Ivana Barneva, představitele mladého Dítěte, zde ještě ani tolik nevadí; pořád je nač se dívat. Jenže ve druhé části se láme chléb. Přece jen už je třeba zaujmout jakýsi postoj; Menzelovi se do toho příliš nechce, Barnev to neumí. Jeho jediné pozitivní gesto – kus chleba, který hrdina chce podat do vagónu vězni v dobytčáku, vyznívá nepravděpodobně. Navíc autor filmu vynechal důležité motivy, jež by podpořily věrohodnost děje (kupř. nejen hrdinovo postižené dítě, ale i jeho trest za chování v době okupace – takže konec války přežívá bez úhony a „dostihne“ jej až únor 1948).
Pohodová atmosféra ztrácí na síle, začíná chvílemi skřípat, nevytváří účinný kontrast k předchozí barevné feérii. Hlavní představitel je čím dál únavně stejnější, jeho proměna v charismatického zmoudřelého muže v podání spolehlivě brilantního Oldřicha Kaisera nepravděpodobnější. Něčeho se tu nedostává (věrohodné dramatické akce), a jiného je zas příliš (promluv vypravěče – a to i přes Kaiserovu působivou interpretaci Hrabalova textu). Druhá část filmu jako by odhalovala i slabiny té první; nejde přitom o to, že tu tvůrci protagonistovo počínání nesoudí (ani Hrabal to v podstatě nečiní, i když jej nechává občas nahlédnout do sebezpytujícího zrcadla), ale hlavně o to, že důležité následné děje nevyplývají z předchozích. Zatímco Hrabalův text je jednolitý a výmluvný umělecký tvar, film se čím dál víc jeví jako sled Menzelových epizod živých obrazů podle Hrabala. Před deseti lety by to bylo patrně dostačující. (I když i tehdy by herecké ztvárnění mladého Dítěte bylo nedostatečné, nelze na něm totiž stavět, nehotová herecká osobnost jeho představitele to neunese.)
Dnes je to ovšem už málo. Jiří Menzel navázal na někdejšího Menzela, a nedodal už vloženou větu, formulovanou současností. Film je příjemnou podívanou, ale nepřekračuje „dřívějšího“ Menzela.
