Filmové adaptace Hrabalových knih pomohly do kolektivního povědomí vnést pocit, že jde o texty laskavé a vlídné. Je to stejně posunuté vnímání, jaké vinou filmů s Rudolfem Hrušínským postihlo Švejka.
Jestli Jiřímu Menzelovi, který hrabalovských adaptací natočil už šest, nějaká spisovatelova poloha sedí nejvíce, potom ta hřejivě nostalgická z Postřižin. Přestože i touhle předlohou probleskují temnější stránky života, laskavost dominuje. V Obsluhoval jsem anglického krále je však laskavost jen jednou z plošek diamantu. Působivost této zřejmě nejambicióznější autorovy knihy spočívá v tom, že zachycuje život prostomyslného pikolíka smýkaného historií první poloviny dvacátého století ve vší komplexnosti – jako kaleidoskop, v němž jsou krása, hrůza, něha, bolest, naděje i zoufalství neoddělitelně spojené dohromady.
Laskavost představuje i základní autorské naladění Menzelovo, čímž se režisér nijak netají. Sám také přiznává, že ve svém filmu většinu změn oproti předloze udělal schválně, protože nemá Hrabalovu schopnost vidět život takto celkově, holisticky.
Menzel se do filmu pokouší přenést spisovatelovu poetiku tím nejtopornějším způsobem: častým vyprávěním mimo obraz, které obraz pouze ilustruje a zdvojuje. Je to paradoxní přístup, protože Hrabal se vyjadřoval maximálně evokativně, v hotových „filmových“ obrazech, a o „obrazech“ svého života se v knize opakovaně zmiňuje i hlavní hrdina Jan Dítě. Menzel se sice snaží výrazové prostředky obměňovat (cituje grotesku, používá snovou optiku, nešetří na opulentních hostinách), ale není mu to nic platné, když i tak smyslnou a slova nepotřebující scénu s prostitutkou politou grenadýnou a obletovanou vosami „okecá“ původním textem.
Při takovém přístupu není divu, proč se do filmu nedostaly desítky drobných fantaskních obrazů, namátkou ten s mužem „ukřižovaným“ v rozčíslé meruňce. Podařilo se do něj vložit vizuální refrén v podobě rozhazování drobných, ale chybí v něm leitmotiv významnější, zastřešující celou předlohu: „osudovou“ vizi mlýnského kola, z něhož Dítětova babička sundávala vyhozené prádlo obchodních cestujících, spravovala je a prodávala, aby mohla vnuka vypravit do života.
Fatalita, potažmo mlýn dějin do filmu nakukuje snad jen v sekvencích ze hřbitova odsunutých Němců a z nádraží, kde se potkají vagóny s vojáky a dobytčáky z Židy. Právě tady snímek jen letmo naznačí komplexnost Hrabalova vidění světa, jež jindy spolehlivě filtruje růžovými brýlemi. Například scéně, v níž Dítě slastně přijde o panictví, v předloze předchází krvavá řež mezi cikány. Je zrovna tak senzuální a proto komplementární, ale na Menzela příliš drastická.
V úsecích z druhé světové války se grotesknu a drastičnu nemůže vyhnout ani on, ale i tady se jim brání zuby nehty. Zmizel hrůzný příběh o vrahovi hledajícím Lidice, nálet, při němž zahyne Dítětova manželka, je zobrazen velmi cudně, a neodpustitelně ve filmu chybí jejich syn. Dementní chlapeček zatloukající dnem i nocí hřebíky je přitom stejně silným symbolem válečného šílenství jako malý bubeník z Grassova Plechového bubínku.
Letmé uznání si v tomto ohledu zaslouží scéna chladného „sexu pro Vůdce“, v níž Menzel nahradil těla rozpíchaná od injekcí mrazivou legráckou s Hitlerovou tváří. Ale ani hrabalovský humor se do filmu nedostal v kýžené intenzitě. V knize se Dítě do poúnorového lágru pro milionáře tragikomickým způsobem vnutí, zatímco Menzel jej nechá prostě zabásnout.
Odtučňovací kůrou prošel i další klíčový aspekt Hrabalova psaní – požitkářství. Nahé dívky s obkládanými břichy ve filmu působí zcela neeroticky, orgie v hotelu Tichota probíhají bez radosti, snad jen ty hory jídla vyvolávají chuť. A ochuzený je i konec: kde kniha končí prozřením, smířením se s osudem téměř kosmického rozměru, film nabízí pouze spokojenost na zápraží. Dítětova psa, kterého mu v předloze sousedé „z lásky“ zastřelí, vidíme jen jako hlazené štěně.
Za celkovým ořezáním Hrabalovy poetiky jistě stojí i nekorespondující filmové výrazivo. Spisovatel ze sebe svou prózu vychrlil spontánně, v deliriu žhavého léta a pod vlivem Dalího a Freuda, čímž dal vzniknout experimentálnímu textu se surrealistickým laděním. Menzel režíruje až televizně rutinně, na jistotu, jako by chtěl zavřít ohňostroj do sklenice od okurek.
Jiří Menzel se v rozhovorech netají tím, že odmítá být považován za režiséra s „patentem“ na Hrabala. Říká, že Hrabala by mělo točit víc lidí, protože to vždycky bude Hrabal. Snad tedy existuje možnost, že se neuvěřitelné stane skutkem podruhé a Obsluhoval jsem anglického krále, jeden z nejgeniálnějších textů české literatury dvacátého století století, zkusí přivést na plátno ještě někdo jiný.
