Mladí rozhněvaní muži a kamarádi, idealistický Jan (Daniel Brühl) a démoničtější Peter (Stipe Erceg) se pokoušejí vyburcovat berlínskou společnost z kapitalistického sevření. Po nocích se vloupávají do vil místních boháčů. Přemístí nábytek, přilepí vzkaz „Tučné roky jsou pryč“ a zase odejdou. Tímhle stylem doufají zasadit sémě strachu a nejistoty do srdcí a myslí elity města. O přesnosti zacílení se ale můžeme jen dohadovat, režisér odkrývá karty jinde:
Jan a Peter jsou totiž také spolubydlící a Peter chodí s blonďatou Jule (Julia Jentsch). Jule je taky aktivistka, ale o nebezpečném nočním počínání kluků nemá páru. Kromě toho má Jule dost pech. Kdysi řídila auto bez pojistky a nabourala luchózní vůz byznysmana Hardenberga (Burghart Klaußner). Přišel jí účet na 100 tisíc, které z platu servírky sotva splácí. Navíc jí vyhazují z bytu a později i z té práce.Jule je z celé trojice jediná, kdo má existenciální problémy a tedy také jediná osobně na systém naštvaná.
Peter potom trochu sobecky odjede sám do Španělska. Jule se sblíží s Janem a on ji vezme na noční výpravu. Přitom jen těsně minou Hardenbergovu vilu, která se tak zákonitě stává příštím terčem.
Po dramatických eskapádách hrdiny ve vile překvapí sám Hardenberg a Jan ho zpacifikuje. Celá trojice pak obchodníka zajme a bez bližšího plánu odveze na chajdu v Alpách.
Z protagonistů Občanské výchovy je v tuzemsku nejznámější Daniel Brühl. Jeho Jan je charakterově velmi podobnou rolí, jakou byla titulka v o rok starším Good Bye Lenin! a Brühl se jí zhostil bezchybně. Pro Julii Jentschovou byla Jule první velkou rolí na stříbrném plátně. Smysl pro vnitřní boj postavy Jentsch dotáhla letos, když oslnila v antifašistickém dramatu Sophie Scholl - Die letzten Tage, za které brala na Berlinale hereckého medvěda. Původem Chorvat Stipe Erceg je dalším z velkých evropských talentů. V Občanské výchově těží zejména z toho, jak režisér figury obsadil – zatímco světlovlasí Brühl i Jentsch mají spíš jemné tváře, Erceg poutá tmavou kšticí, vystouplými lícnimi kostmi a vůbec poněkud živočišnějšími rysy.Režisérovu dobrou práci s herci charakterizují nejen nejrůznější ocenění a nominace pro Brühla a Jentschovou, ale i pro Burgharta Klaußnera.
Hardenberg je na druhou stranu trošičku promarněnou scénáristickou šancí. Díky jeho pohnuté minulosti sice Weingartner s Katharinou Heldovou ukotvují Občanskou výchovu vertikálním směrem, bohužel se ale zříkají směru horizontálního. Tím by v tomto případě byl pokus o konfrontaci západních socialisticky smýšlejících hrdinů s někým z Východu; s někým, kdo socialismus zažil.Občanská výchova potom z mého pohledu zůstává spíš černou komedií o vztahu a dospívání, než aby vážněji atakovala problémy evropského -či minimálně německého- kapitalismu s lidskou tváří.
I tak se ale Weingartner ve svém druhém celovečerním snímku (tím prvním bylo psycho-drama Das Weiße Rauschen s Brühlem v hlavní roli) posouvá dál směrem, který stojí za to sledovat.
Kameramané Daniela Knapp a Matthias Schellenberg volí ruční kameru, která akčním a vypjatým scénám dodává na dramatičnosti. Celkově pak těkavý obraz Občanské výchovy zdrsněný pár záběry z bezpečnostních kamer zdařile vyvolává dojem autenticity.
