Německý snímek Občanská výchova je zdánlivě filmem o revoltě a rebelantství současné generace dvacátníků, ve skutečnosti jde spíše o svědectví jejich konformního splynutí se světem, proti němuž se bouří. Hlavními aktéry snímku jsou dva zapálení mladíci Jan a Peter, kteří chtějí změnit svět a proto dávají berlínské smetánce anarchistické lekce z občanské výchovy. V noci se vkrádají do luxusních vil zbohatlíků, v nichž však nic neukradnou, pouze výstředně přeskupí nábytek a nechají majitelům biblicky výstražný vzkaz, že jejich tučná léta skončila. Tato nenásilná výchova manažerů a byznysmenů, jež je má nutit přemýšlet o nespravedlivém dělení bohatství na této planetě, ale nabere jiné obrátky v momentě, kdy se Peterova přítelkyně Jule zamiluje do Jana a zapojí se do jejich aktivit. Poté, co je jeden z majitelů přistihne ve své vile, se trojice impulsivně rozhodne muže unést, skrýt ho v horské chatě a tam vyřešit, zda dál chránit nenásilné ideály, nebo si zachránit krk (a tedy byznysmena usmrtit). Naivní představy revolucionářů se na izolovaném idylickém místě dostanou do konfrontace s hodnotovým systémem typického představitele nenáviděné plutokracie. Ironií osudu byl však právě on v 60. letech mnohem radikálnějším a po všech stránkách (včetně té sexuální) svobodomyslnějším studentským aktivistou než jeho únosci...
Po německých komediích Eastie Boys a Good bye, Lenin!, jež v jistých kruzích vyvolaly vlnu kritiky pro své ostalgické vypořádávání se se socialistickou minulostí, přichází snímek, který se vyrovnává s kapitalistickou přítomností. A to z pozice antikapitalistické, antiglobalizační, antikorporační, krátce řečeno z pozice levicové. Mávání rudým praporem je ale radikální jen zdánlivě – zůstává spíše na úrovni obléknutého trička s portrétem Ernesta Che Guevary. Jistě, ve snímku se hodně hovoří o srdci coby revoluční buňce, o diktatuře kapitálu, či o vykořisťování třetího světa nejbohatšími zeměmi. Místy se až zdá, že jednotlivé postavy mají tento konflikt personifikovat, ale i toto zdání je klamavé. Unesený podnikatel je vůči svému okolí sice zcela netečným zástupcem bohatých a mocných, není však žádným ztělesněním materialistické exploatace (Jule mu rozbila auto a má mu proto splácet téměř sto tisíc eur). Trojice mladých lidí se sice pohybuje v sociální nejistotě na okraji společnosti, avšak znovu nikoli přičiněním přehřátého systému, ale především vinou své pohodlnosti a netečnosti (Jule pracuje jako servírka, jíž je lhostejné, že se různý alkohol nalévá do odlišných sklenic – což není projev snobství, jak se snaží argumentovat snímek, ale nezbytnost pro uchování jeho kvality).
Občanská výchova je pozoruhodně rozporuplným filmem, který přeskakuje mezi různými žánrovými polohami stejně hekticky jako je nasnímaný dogmaticky rozhýbanou ruční digitální kamerou. Snímek představuje antiglobalizační drama, které se s komickou nadsázkou zamýšlí nad politickým vzdorem v době, kdy je stále těžší se bouřit proti establishmentu, neboť to, co dříve provokovalo, nebo bylo považováno za revoluční, se stalo módním artiklem popkultury (což ostatně platí i pro tento film). Občanská výchova je zároveň i romantickým příběhem o milostném trojúhelníku a la Jules a Jim, thrillerem o únoscích a rukojmím, ale také sociální satirou o ztracených ideálech hippies, kteří se stali součástí systému, proti němuž v 60. letech bojovali. Snímek je tak na jedné straně zaplaven plakátově zjednodušenými revolučními proklamacemi, na druhé straně je ale vzápětí smířlivě relativizuje.
Pětatřicetiletý režisér rakouského původu Hans Weingartner, jenž si ve dvaceti letech vyzkoušel život v berlínském squatu, projevil mimořádný cit pro výběr hereckých aktérů. Vedle Stipea Ercega (Peter) a Daniela Brühla (Jan), prověřeného již zmíněnou tragikomedií Good bye, Lenin!, vzbuzuje největší pozornost představitelka nejkřehčejšího, vnitřně ale nejsilnějšího člena komanda mírových teroristů Julia Jentschová, z níž zřejmě vyrůstá nová hvězda německého filmu.
Ať již to Hans Weingartner zamýšlel, či nikoli, jeho snímek je zprávou o postojích generace s prstem na mobilu, která je v odvěkém konfliktu dětí a jejich rodičů ojedinělá tím, že zaujímá mnohem méně buřičské postoje než jejich otcové. Ostatně při pohledu na tři úpravné revolucionáře, kteří ve finální, hollywoodsky efektní scéně odjíždějí na přepychové jachtě pokračovat ve své podvratné činnosti, se téměř nelze ubránit pocitu, že by mladí záškodníci navzdory své antikapitalistické frazeologii nejraději strávili na palubě milionářova plavidla zbytek života...
