Kde jste získal k filmu podklady?
Studoval jsem zápisy z výslechů sebevražedných atentátníků, kteří selhali. Četl jsem oficiální záznamy Izraele. Dělal jsem rozhovory s lidmi, kteří osobně znali mrtvé atentátníky – přáteli, rodinami a matkami. Zjistil jsem, že nikdy nešlo o stejné osudy.
Na výrobě filmu se podílelo mnoho různých národností, jak se do projektu zapojili?
Bero Beyer je holandský producent, který se samozřejmě na projektu podílel od jeho vzniku. Prvním koproducentem se stal Amir Harel z Lama Production z Tel Avivu, který produkoval „Walk on Water“ a „Yossi and Jagger.“ Můj snímek „Ford Transit“ byl promítán na filmovém festivalu v Sundance v roce 2003 a zalíbil se německému producentovi Romanu Paulovi z berlínského Razor Film. Dále se k nám připojili pařížští Celluloid Dreams a Lumen Films. Na Berlinale 2003 jsme se všichni sešli: palestinský režisér a holandský, izraelský, francouzský a dva němečtí producenti. Přesně po dvou letech byl film uveden na Berlinale 2005.
Jakým způsobem byl složen štáb? Jak byste tuto skupinu lidí popsal?
Štáb se skládal z lidí z Palestiny, Nizozemí, Německa, Francie, Belgie, Izraele a Velké Británie. Měli jsme místní palestinský štáb a herce, což bylo celkem asi padesát lidí. Německý štáb se skládal asi ze čtrnácti lidí. Dále čtyři Francouzi, mezi nimi samozřejmě kameraman Antoine Heberlé, tři Holanďané. Herečka Lubna Azabal, která hraje Suhu, je občankou Belgie, Jeden člen štábu byl Brit. Pro natáčení v Tel Avivu jsme najali ještě dalších deset Izraelců.
Měli jste během natáčení nějaký plán pro mimořádné situace? Co se dalo udělat, aby byli lidé v klidu za takovýchto mimořádných situací, během nichž jste byli nuceni točit?
Neměli jsme úplně promyšlený plán, protože něco takového je v Nablusu prostě nemožné, ale měli jsme s sebou ochranku. Ty nás upozorňovali, kdy a kde můžeme točit. Měli jsme to štěstí, že tito lidé byli velice zdatní a odvážní a vždy se postarali, abychom měli, co možná nejvíce informací a byli schopni, co nejlépe reagovat. Ve chvíli, kdy hrozilo nějaké nebezpečí, dostal štáb ty nejlepší instrukce. Všichni měli pocit, že se jedná o film, který stojí za podstoupení takového nebezpečí.
Bylo trochu bláznovství natáčet film na takovém místě. Každý den jsme se potýkali s nějakými potížemi. Jak Izraelci, tak Palestinci jsou zvyklí na malé novinářské štáby. Náš štáb však nebyl tak malý, že bychom byli schopni vzít nohy na ramena a utéct. Měli jsme sedmdesát lidí a třicet aut a v tom počtu se dá jen těžko utéct a někde se schovat.
Někteří Palestinci si mysleli, že natáčíme film proti Palestině. Někteří Palestinci nás však podporovali, protože si mysleli, že točíme film, který bojuje za svobodu a demokracii. Jiná skupina se domnívala, že film neprezentuje sebevražedné atentátníky v dobrém světle, přišla za námi se zbraněmi a chtěla, abychom natáčení ukončili.
Neuběhl ani den, aniž bychom nemuseli přestat natáčet. Byli jsme nuceni přestat, počkat, až střelba ustane a zase pokračovat.
Bylo by mnohem rychlejší a jednodušší natáčet film digitálně. Proč jste točil na 35 mm film?
Chtěl jsem, aby film nevypadal jako televizní zprávy, které vidíme každý den na obrazovce. Přestože je film realistický a přirozený, stále se jedná o film, který vypráví jistý příběh. Na jednu stranu je to fikce, ale na stranu druhou chceme, aby film vypadal skutečně.
