Tímto filmem se režisér Tony Gatlif sám navrátil po čtyřiceti třech letech do země svého původu. Cesta obou mladých lidí nebyla jen dokumentem o mladé generaci dětí francouzských imigrantů ze země Magrebu a jejich pocitu, že „nepatří nikam“, ale snímek vystihl i jejich temperament, umění vnímat svět všemi smysly, tančit, chutnat ho. V tomto smyslu jejich svobodomyslná „road movie“ neplní funkci pístu, který uvolní napětí všedního dne, ale naopak plně vystihuje nomádskou povahu cikánského národa. Závěrečná sekvence tanečního transu je zcela výjimečná a díky své délce, rytmu a snímání v reálném čase je skutečným kinematografickým zážitkem. Spolu s intuitivní režií, vynikající originální hudbou a citem pro rámování a kompozici kamery dokazuje, že Exil nezískal letošní Cenu za režii na MFF v Cannes jen díky svému (ve Francii) aktuálnímu tématu.

Exil začíná vertikálou, když se Zano dívá z vysokého pařížského činžáku dolů na projíždějící automobily a ruch velkoměsta. Jejich cesta je pak především horizontální, je vidět krajinu. Mladí milenci jsou lidé vklínění doprostřed mezi západní a východní svět, mezi bezbřehou svobodu a staré tradice a zvyky. Jsou generací, která nemusela na rozdíl od svých rodičů za nic bojovat, utíkat ze země, prorážet cestu. Nevědí však, kde se tak v půli cesty vzali, kam mají dál jít. Proto chtějí poznat, odkud vzešli. Oba mladí lidé mají své vlastní osudy. Zanův dědeček byl antikolonialistou a zemřel umučen v alžírském vězení v roce 1959. Jeho rodiče byli repatriováni lodí do Francie v roce 1963 a nikdy se už do Alžírska nevrátili. Záhy se stal Zano sirotkem, protože oba rodiče zahynuli při automobilové nehodě. Nadïma své příběhy z minulosti jen naznačuje svým tělem (jizvy) a chováním (vyspí se s kýmkoli na potkání). Z jejích arabských kořenů jí zbylo pouze jméno, vzhled a temperament. Právě ona je srdcem celého filmu, v jehož rytmu celý snímek tepe. Je naprosto uvolněná, přirozená, plná touhy a mísící to krásné i hrozivé, čemu se říká cikánská krev.

Herci

Role Zana je pro francouzského herce Romaina Durise v pořadí už třetí pod režijním vedením Tonyho Gatlifa. Duris je stále stejně přesvědčivý, jako v Gadjo dilo či ve snímku Je suis né d´une cigogne (Narodil jsem se jako cikán). Lubna Azabal v roli Nadïmy zcela odpovídá představě temperamentní, smyslné, ale nelehkou minulostí zasažené dívky, která už sice opovrhuje tradičními zvyky země svého původu, ale svým temperamentem nezapadá ani do života západního světa.

Marocká herečka Lubna Azabal hrála například v současných francouzských filmech s podobnou tematikou: Viva l´Aldjerie či Loin (Daleko).

Hudba

Hudba, kterou spolu s Delphine Mantoulet složil (jako ostatně ve většině svých filmů) sám Tony Gatlif, mísí elektrickou hudbu, hip hop, cikánské písně, flamenco i orientální prvky. Gatlif při přebírání Ceny za režii v Cannes prohlásil: „Nedovedu oddělit obraz od hudby,“ jelikož slovy svého alter ega Zana v Exilu říká: „Mým náboženstvím je hudba.“