Scenárista, novinář a spisovatel Jean-Christophe Grangé spojil při práci na scénáři dva náměty, které jej fascinují. První se týká nových zařízení, které umožňují manipulovat různými částmi mozku, hlavně pamětí. Druhým je schizofrenie a myšlenka, že v každém z nás se ukrývá jiná osobnost, nebezpečná a temná, kterou v sobě dusíme. Toto téma se objevuje i v jeho scénáři k filmu Fantom Paříže (Vidocq, režie Pitof, 2001). Při své novinářské práci současně psal sérii článků o mafiích – sicilské, čínské, turecké… Poslední z nich nikdy nepublikoval. Zmiňuje se v něm o větvi turecké mafie, která nese jméno Šedí vlci. Jsou to více než pouzí zločinci, jsou politizovanou sektou s krédem vrátit Turecko do starých časů a mravů. Zalíbila se mu myšlenka lidí, kteří se považují za syny Bílé vlčice a kteří se usadili v Paříži. O nich psal v letech 2001 až 2002 ve své knize.
Úspěch knihy vzbudil zájem filmařů a Jean-Cristophe Grangé si mezi nimi vybral společnost Gaumont, protože jejich umělecký projekt byl nejzdařilejší a již dříve s nimi spolupracoval na filmu Purpurové řeky (Les Rivieres Pourpres, režie Mathieu Kassovitz, 2000). Pro napsání scénáře, casting a přípravy stačil pouhý rok. Grangé nejprve navrhl, že napíše pouze kostru scénáře s hlavními body příběhu, nicméně z časových důvodů se do něho v červnu pustil naplno a dokončil ho za měsíc a půl. S natáčením se mohlo začít už v zimě, tedy jak se plánovalo. Do psaní zasáhl režisér Chris Nahon i další tvůrci filmu. Vyprávění začíná od konce a prolíná se zpětným oživováním. Největším problémem proto bylo všechna tato oživování spojit v koherentní a zajímavý celek. Střih musel filmu zachovat srozumitelnost a rytmus.
Grangé se jako novinář deset let setkával s šílenstvím v okolním světě, z tohoto důvodu se věnoval hledání informací o Šedých vlcích. Vydal se do Turecka, kde se sešel s největšími specialisty na tuto problematiku. V Turecku je toto téma velmi citlivé, což mohli filmaři pocítit i při natáčení. Vždy museli být opatrní, protože mohli narazit na někoho, kdo sdílí takový politický názor.
Film na osmdesát procent vychází z literární předlohy. Grangé sám žádal úpravy a okleštění knihy, podle něho není třeba se jí striktně držet, aby vznikl dobrý film. Sám dobře ví, že jeho knihy obsahují filmový střih i čistě filmové efekty, protože, jak sám tvrdí, viděl více filmů, než četl knih. Oponuje tak svým kritikům, kteří se shodují v tom, že píše tak, aby se to dalo hned točit. Rozuzlení jeho knih je vždy racionální, protože čtenáři to mají rádi. Ctí pravidlo detektivky, že i když se příběh odehrává v tajemné atmosféře, vysvětlení na konci musí být rozumově přijatelné.
Atmosféra filmu je na pokraji fantastična. Film flirtuje nejen s fantazií, ale i se sci-fi. Režisér Chris Nahon vědomě prostřednictvím zvukového a světelného plánu dodal fantastický tón první části, i když ho tento žánr nechává jinak spíše chladným, a klinická, až odtažitá estetika začátku evokuje právě sci-fi filmy. Nahon se snažil docílit vizuální atmosféry, která vyznívá okolo skutečných postav téměř neskutečně. Rušivá ozvěna nahrazuje hudbu. Podtrhuje nemožnost komunikace s lidmi, kteří se neznají nebo nepoznávají. To vyvolává pocit tísně. Zpočátku je obraz filmu stabilní, ke konci již v pohybu a trhavý. Ve filmu se vyskytuje řada násilných obrazů, častokrát zdůrazněných světelnými efekty a podpořených temnými zvuky. Jednotlivé scény jsou často velmi krátké, avšak o to působivější. Odpovídá to vývoji obecné kultury, kdy si současný divák pod vlivem videoklipů zvykl vnímat velké množství vjemů za krátkou dobu. Ve filmu se objeví na 400 trikových momentů, s nimiž má Chris Nahon velké zkušenosti ze své předchozí spolupráce s jinými režiséry i ze svého prvního vlastního filmu.
