Divákům filmu podstatně rozšíří představu o tom, jak Bertolucci uchopil téma Posledního tanga v Paříži, když se seznámí s genezí celého projektu a podobou literárního scénáře.
V roce 1998 vydalo nakladatelství Faun v českém překladu erotický románek Roberta Alleyho s titulem Poslední tango v Paříži, inspirovaný stejnojmenným filmem. Alley napsal svou knížku pokleslým, napůl pornografickým jazykem a očividně pouze konjunkturálně využil komerčního úspěchu filmu pro literární zpracování věru pochybné úrovně. Kniha by nestála za zmínku nebýt toho, že londýnské nakladatelství Plexus publikovalo v roce 1976 úplnou a autorizovanou knižní verzi scénáře Posledního tanga v Paříži. Na rozdíl od Alleyho erotické slátaniny je tento autentický scénář neobyčejně kultivovaným literárním dílem. Podává mj. svědectví o Bertolucciho básnickém nadání (ve svých dvaceti letech obdržel v Itálii významnou literární cenu za sbírku básní s názvem Hledaje tajemství, v té době však již začal spolupracovat s Pasolinim a brzy nato se vydal na vlastní filmařskou dráhu).
V souvislosti s filmem se často diskutuje i podíl psychoanalýzy při jeho zrodu. Bertolucci Branda požádal, aby si hlavní postavu Paula - zamýšleného původně jako konglomerát autobiografických hrdinů povídek Ernesta Hemingwaye a Henryho Millera - přizpůsobil podle svých vlastních osobních i profesionálních prožitků. "Nebylo to jako natáčení filmu. Svým způsobem šlo o psychoanalytickou spekulaci," uvádí Bertolucci v jednom interview a v jiném přiznává, že "vlastně to bylo spíš, jako by Brando byl režisérem a já hercem".
Jak sám Bertolucci uvádí, film po prvním hrubém sestřihu trval tři a půl hodiny: celou řadu scén i několik vedlejších charakterů Bertolucci z filmu postupně vypouštěl. Jde kupříkladu o epizodní postavy, jejichž chování svědčí o tom, že hotýlek v ulici Julese Vernea byl útočištěm nejrůznějších ztracených existencí a vojenských dezertérů. Jeden z těchto osamělých lidiček, Marlowe, získal zřejmě své jméno podle Bertolucciho oblíbeného hrdiny z Chandlerových románů. Bylo by zajímavé vidět, jak kameraman Storaro vizuálně pojal některé sugestivní vize z Bertolucciho scénáře, které se do výsledné filmové podoby Posledního tanga nevešly.
Ve filmu se původně vyskytovalo také ještě několik dalších zajímavých sekvencí dialogů mezi Jeanne a Paulem. Veškeré tyto dialogy spolu s popisem chování jednotlivých postav obsahuje knižní vydání scénáře (jeho český překlad mám víc než patnáct let k dispozici, doposud jsem však v Čechách nenašel nakladatelství, které by ho bylo ochotné vydat).
Knižní publikace scénáře Posledního tanga v knize z nakladatelství Plexus otevírá rozsáhlá studie o tomto filmu od renomované americké kritičky Pauliny Kaelové a uzavírá ho esejisticky laděný doslov od spisovatele a příležitostného undergroundového filmaře Normana Mailera. Oba texty určitě stojí za přečtení, i když za nejpozoruhodnější esej o Posledním tangu v Paříži považuji studii Marshy Kinderové a Beverly Houstonové, která vyšla na podzim 1973 v Sight and Soundu pod názvem "Bertolucci a nebezpečný tanec". Autorky tu zasvěceně hodnotí Poslední tango v Paříži v kontextu předchozích Bertolucciho snímků - zejména Před revolucí, Strategie pavouka a Konformista.
