Autenticitu svého pojetí Tarantino, který odjakživa patří k velkým ctitelům tohoto druhu kinematografie, umocnil nápadem natáčet (vedle USA, Mexika a Japonska) přímo ve filmových studiích v Pekingu. Právě zde vznikaly dnes už kultovní bojové snímky a právě zde sídlí největší žánroví odborníci využívající jedinečných kaskadérských a trikových metod. Zatímco Hollywood využívá v akčních scénách stále častěji digitálních technologií, novému filmu, který se natáčel devět měsíců, mimořádnou dávku opravdovosti zajišťuje podle jeho autora právě čínská „ruční“ práce.
Skutečnou zárukou kvality a umělecké působivosti bojových scén se stala účast muže, který je ve svém oboru legendou, choreografa Yuena Woo-pinga. Osmapadesátiletý specialista v posledních letech pracuje především v Hollywoodu, který uchvátila možnost využít prvky z asijských filmů wuxia. U Kill Bill se postaral o mimořádně důkladný výcvik jak specializovaných kaskadérů, tak „normálních“ herců (včetně těch, kteří dosud neměli s kung-fu žádné větší zkušenosti).
Po tři měsíce, pět dní v týdnu, osm hodin denně, se i hvězda velikosti Umy Thurman podrobovala prakticky stejným procedurám jako řada „bezejmenných“ členů hereckého štábu, jen s ještě větší zodpovědností a přísností. Její Nevěsta totiž do vyprávění přichází už jako špičková profesionální vražedkyně, která své schopnosti ještě vytříbí pod dohledem mýtického mistra kung-fu Pei Meiho v podání Gordona Liu. (Drobným gagem je skutečnost, že čínského hereckého veterána do angličtiny nadaboval sám Quentin Tarantino, který tak učinil zadost svému zvyku objevit se osobně v každém svém filmu).
Zatímco v prvním dílu můžeme vystopovat především japonský vliv, Kill Bill 2 díky postavě Pei Meiho odkazuje k čínskému prostředí. Štáb strávil týden vysilujícím natáčením scén v buddhistickém chrámu, kde probíhá Nevěstin výcvik. Každý den museli všichni zdolávat 240 metrů dlouhé strmé schodiště na východním úbočí hory Miao Gao. Výsledný efekt však podle filmařů za tu námahu rozhodně stál.
Přestože scénář byl (jako u Tarantina vždycky) pozoruhodný sám o sobě, o výsledné podobě obou dílů Kill Bill rozhodla samozřejmě realizace. Akční scény vyžadovaly od režiséra i všech členů štábu nápaditost a absolutní přesnost. Protože Tarantino odmítl berličku digitálních efektů, bylo nutné všechny náročné scény předem pečlivě připravit a pak je maximálně pečlivě realizovat. Napravovat to, co se nepovedlo, ve střižně, nepřipadalo v úvahu, přestože střih hotového materiálu trval celé tři měsíce. Právě zde ovšem došlo k možná největšímu překvapení spojenému se vznikem filmu: zkušený a obávaný Harvey Weinstein, který se svým bratrem Bobem stojí v čele společnosti, patří k producentům uplatňujícím u vznikajících projektů právo veta (např. s Martinem Scorsesem svedl otevřenou válku o konečnou podobu jeho Gangů New Yorku (Gangs of New York, 2002). Po předváděčce nahrubo sestříhaného materiálu filmu Kill Bill však Weinstein Tarantinovi sám nabídl, aby se neomezoval a nezbavoval se některých scén jen proto, aby se vešel do původně naplánované metráže jednoho celovečerního filmu.
Kill Bill se tak v rámci současné mainstreamové kinematografie stal unikátním dvoudílným projektem, který si udržel původní rozpočet 55 milionů dolarů, plánovaným s představou jediného snímku. Tento vývoj událostí zatlačil do pozadí i původní Tarantinův nápad udělat zvláštní sestřih pro japonské publikum, opatřený např. zcela odlišným začátkem. Projekt Kill Bill nabízí dva rovnoprávné filmy, napínající trpělivost publika celých šest měsíců, které uplynuly mezi premiérami obou částí. Je totiž nejen velkou podívanou, ale i příběhem, který nekalkuluje s přímočarými, očekávanými pointami, ale který v sobě, jako všechny taratinovské příběhy, skrývá tajemství.
