Na Slovensku vzniká nových filmů snad ještě méně než příslovečného šafránu (a navíc ještě většinou v koprodukcích), finančně náročné projekty i zkrachovaly – kdysi velkofilm o knížeti Pribinovi, z posledních let Jánošík. Ani snímek O dve slabiky pozadu by nevznikl, kdyby jej nepodpořily Ateliéry Bonton Zlín a Česká televize. Českou stranu navíc zastupují i někteří tvůrci – například hudbu složil Jan P. Muchow, v hereckém obsazení nalezneme Mikuláše Křena.
Režisérka Katarína Šulajová si (ještě školní) scénář tohoto filmu hýčkala a pilovala dlouhé roky, než se jí naskytla možnost realizace. Přiznává, že do něho začlenila mnohé autobiografické prvky, dokonce se má jedna o ty nejvýstřednější motivy, které naopak musela prokládat všedními událostmi, aby získala uvěřitelný příběh, jak sama doznává. Hrdinkou je studentka Zuzana (Zuzana Šulajová, režisérčina mladší sestra), kterou více než při studiu vidíme, jak si vydělává na živobytí dabingem, jak prožívá citová dilemata, váhajíc mezi několika zájemci, jak rodinné zázemí nachází jedině u svérázné babičky Eržébet (Anna Ferenczy přesvědčivě komolí slovenštinu ve výslovnosti i větné skladbě, když zavile odmítá užívat zvratné „sa“).
Hrdinka bolestně hledá své zakotvení – tak lze ve stručnosti vylíčit ústřední téma filmu. Zuzana bloudí po dabingových studiích, bratislavských hospůdkách i pařížských ateliérech, v představách se jí asociální, opilecký otec vynořuje jako čert dokonce s kopytem místo jedné nohy, matka se pak doslova jen mihne. Zuzčin život se odvíjí v ustavičném spěchu a shonu po požitcích často jen prchavých. Neměla by se tudíž divit, ale přesto se jí dotkne, když selhávají vztahy, na něž do značné míry spoléhala. Pohledný Pařížan Olivier (Pierre-Philippe Deleau) se bojí trvalejšího závazku, českého kamaráda Kornela (Mikuláš Křen) přestane bavit její věčná těkavost, rozevlátost a zpovrchnělost...
Proti volbě látky lze stěží něco namítat, autorka načrtává mnohé cenné postřehy o současné mladé generaci, jejích obavách s definitivní platností dospět, avšak počíná si ne vždy s přiměřenou obratností. Mám na mysli jak scenáristický nárys, tak režijní zvládnutí. Nijak zvlášť vyklenutý příběh, rozvržený spíše jak korálky na šňůrce, strádá jak chtěnými, plakátovitě vysvětlujícími dialogy, které stěží přesvědčují o své reálnosti, tak celkovým uchopením. Prvoplánově humorné okamžiky (čínský vtip či nedorozumění s hospodským prodejem za „deset litrů“) prozrazují jedině trapnou bezmoc.
Jak osloví herecká složka? Zuzana Šulajová zprostředkovává nezávaznost, bezcílné poletování své hrdinky, avšak setrvává ve zbytečně unylé, málo výrazné poloze, spíše v pouhých náčrtcích než celistvé kresbě. Vedlejší postavy zůstávají ploché, prvoplánové, zpravidla se zdůrazněním nějakého prioritního rysu. Mám na mysli jak Zuzaninu mírně potrhlou babičku, tak dabingového režiséra (skutečný filmový režisér Martin Hollý tu naposledy v životě vystoupil před kamerou, hlásaje ideál pozvolna plynoucího vyprávění a dlouhých, oduševnělých jízd, když v závěru prolamuje vypravěčskou fikci a sám se chápe kamery). Tady se režisérka dotkla zajímavé problematiky, aniž by ji podrobněji rozvinula: dabing stupidních hloupostí sice zajišťuje slušné živobytí, ale stěží poskytne nějaké uspokojení. Ale to zůstává mimo pozornost režisérčinu i jednotlivých zúčastněných...
Šulajovou okouzluje příliš často mondénní design, opájí se pochybným „ozvláštňováním“, ať již vřazuje sny a vize nebo si pomáhá lyricky zpomalenými či naopak téměř časosběrně zrychlenými záběry, uplatněnými zejména na pouliční provoz. Kameraman Alexander Šurkala načrtává jednotlivá prostředí rádoby změkčeně, ve škále teplých barev, ale v konečném výsledku jakoby „vyšisovaně, vyblitě“, řekl bych.
O dve slabiky pozadu (taková výtka jednou zazní při nahrávání dabingu) je film veskrze všední, zatěžuje jej inscenační i vypravěčská vyumělkovanost. Šulajová postihuje změť nějakých vnějších příznaků, aniž by je dokázala uspořádat a hierarchizovat. Původní zajisté sevřenější vymezení, naplňující rozměr televizní inscenace, lehkovážně nabobtnalo motivickou spletitostí i nakynutými ambicemi, příliš často nezvládnutými a v důsledku rušivými (viz závěrečnou schválnost se zrušením dosavadního kontextu, se vstupem „za kulisy“, jak jej uskuteční dabingový režisér), až výsledek hraničí s diváckým pocitem marnosti a zbytečnosti; tolik vzývaná autenticita a bezprostřednost se rozplynuly pod nánosem mondénnosti.
