„Největším problémem bylo ztvárnit tu dobu autenticky, ale zároveň se vyhnout přílišné stylizaci. Osmdesátá léta nejsou v oblasti vizuální atmosféry nijak výrazná či jednoznačně definovatelná, proto je jejich vyobrazení ve filmu vždycky problematické – zejména v případě, že se film odehrává v jediném městě. Amerika se v té době pořád vzpamatovávala z Vietnamu. Celá země byla unavená. Naše reakce byly nevinnější, bylo to jako dobrovolné bezvědomí. V té době mohl bezdomovec s pětiletým dítětem klidně zůstat nepovšimnutý,“ říká Riva. „Základem naší práce bylo navodit atmosféru neagresivním způsobem, pomocí detailů a jemných náznaků. V osmdesátých letech každý kouřil, reklamy a billboardy působily naivně a nevinně, lidé nosili trička s límečky, na kterých byly knoflíky, po silnicích jezdila hrozná auta a v kině se hrál Zuřící býk. A my jsme chtěli do filmu zakomponovat všechny tyhle detaily, kterých si lidé ani nemusí všimnout, což nám přišlo mnohem lepší než před nimi mávat nějakými okatými symboly tehdejší doby.“

„Koupili jsme padesát aut z téhle éry, která jsme s sebou všude brali, abychom je mohli kdykoliv postavit do záběru,“ říká vedoucí výroby Louis D’Esposito. „Měli jsme i čtyři staré autobusy – jeden byl určený pro natáčení interiéru, jeden na exteriéry a ty dva zbývající jen v některých scénách projížděly okolo. A všechny komparzisty jsme poprosili, aby na nás v případě, že mají doma nějaká auta z šedesátých nebo sedmdesátých let, mysleli a vzali je s sebou.“

„Použili jsme také spoustu dobových reklam a návěští, které jsme dali na billboardy a autobusy. Jednou z mých oblíbených je billboard na avokádo s tím úžasným tělem Angie Dickinson, který visí na boku autobusu,“ dodává Riva.

Dalším náročným úkolem bylo vytvořit kanceláře společnosti, do níž je Chris ve filmu přijat. „Logickou volbou by bylo postavit scénu ve studiu, ale my jsme byli s Gabrielem pevně odhodláni natočit ten film ve skutečném prostředí a risknout, že nám nevyjde počasí,“ říká Riva. „Do hotové scény jsme pak museli nasázet Quotrony – prehistorické verze dnešních počítačů, které byly v té době hlavním pracovním nástrojem makléřů. Museli pracovat s těmi šílenými obrazovkami s černým pozadím, na které člověk psal zeleným kurzorem zelená písmenka. A my jsme jich museli vyrobit sedmdesát.“

Kostýmní návrhářka Sharen Davisová se také přiklonila ke způsobu práce, který upřednostňoval jemné náznaky před nápadným zdůrazňováním: „Nechtěli jsme, aby cokoliv vyčnívalo.“