Celovečerní dokument režiséra Tomáše Hodana se odehrává na Zakarpatské Ukrajině, kousek od místa, kde se tyčí mramorový pomník a na něm je zlatým písmem napsáno: Geografický střed Evropy. Je to místo, kde lidé obnovili chlévy, začali znovu chovat krávy, ovce a kozy, pěstovat brambory, orat pluhem taženým koňmi. Zakarpatská Ukrajina totiž učinila po pádu komunismu zvláštní krok – krok směrem zpátky.
Rachovský rajón je specifický i v rámci Zakarpatské Ukrajiny, je uprostřed málo úrodných hor. Lidí tu žijí jako před sto lety, což neznamená, že se tak žije na celé Ukrajině. Většina lidí tu žije na hranici minima a většina obyvatel západního světa považuje tuto situaci za bídu. Když se však rozhlédnete kolem, nevidíte lidi, kteří se utápí v žalu nad sebou samými, ale řadu svérázných postav, kteří se dokáží radovat ze života a přijímají svět takový jaký je. Nevybrali si svůj úděl, ale odmítají si na něj stěžovat. Smích tu uslyšíte častěji než pláč. Ať už zdejší situace vypadá jakkoli, rozhodně ji nelze nazvat bídou. Nikomu se nestane, že by neměl co jíst, nebo co si obléct nebo kde spát. Naopak. Tyto základní věci se zde nacházejí v hojné míře. Hlavní postava Dimitrij například vlastní tři domy. Věci tu mají jinou hodnotu než u nás.
Dokument není cestopis, ani neřeší žádné velké společenské problémy. Zkoumá vztah štěstí a spokojenosti v závislosti na materiálních podmínkách. Vypráví o bohatém životě lidí, kteří ví, že sám život je dar. Dimitrij Vasiljevič Vorochota, babky Buzačky a Nikolaj Kapčukov jsou hrdinové filmu. Lidé, kteří vědí, že když je svátek je třeba odpočívat. Když není na mléko, je potřeba sehnat krávu. Když shoří dům, musí se postavit nový. Ale když je svátek, je třeba vypálit samohan…
Dmitrij Vasiljevic Vorochta je chlapík ve středních letech, má rád svoji ženu a své dvě děti. Do práce chodí sporadicky, stejně v ní není co dělat a výplatu také nedostává moc často. Říká: "V každém člověku je touha po bohatství, ale já si nemyslím, že je to pro život dobré. Bohatství naopak zotročuje lidi. Mně stačí tolik, abych normálně žil, abych nemel hlad, aby moje děti neměly hlad. Já nepotřebuji skoro nic.“ I když nežije lehký život, z jeho chalupy slyšíte častěji smích než nářek.
Babky Buzačky prožily ve svém živote mnoho. Během sedmdesáti let, co jsou na světe, byly občankami Maďarska, Československa, Sovětského svazu a Ukrajiny. Obývaly čtyři státy, aniž by se o metr přestěhovaly. Možná i proto koukají na život s nadhledem a berou ho takový, jaký je.
Nikolaji Kapčukovi je dvacet, nedávno dochodil školu a začal pracovat na pile. Pres týden je sice práce, ale o víkendu je ve vsi diskotéka a Kolja na ní patří k hlavních hvězdám….
