Český režisér Julius Ševčík sehnal peníze na svůj nejnovější projekt mimo jiné i v Makedonii – tak vznikal Normal, evokující dávný kriminální případ, který počátkem třicátých let vzrušoval celé Německo. V Düsseldorfu tehdy řádil a strach rozséval sériový vrah Peter Kürten (ve filmu Petr Kurten), zjevně psychopatický násilník vraždící ženy i děti. Kürtenovy zločiny (ale i jeho předchůdců, například Landrua) inspirovaly řadu filmů: Langův Vrah mezi námi (1931), Siodmakovu Noc, ve které přišel ďábel (1957), i Chaplinovu vražednickou komedii Monsieur Verdoux (1947). Ta rozvíjela téma, kterého se dotýká i Ševčík: zavraždí-li člověk několik lidí, je nazván masovým vrahem, je-li zodpovědný za smrt milionů, může se naopak dočkat úcty, ba pomníku. Však také filmový Kurten blouzní o mučednickém poslání, doufá, že jej lidé budou oslavovat.
Normal nepojednává o Kurtenových zločinech ani o pátrání po něm: začíná jeho zatčením, ukazuje, jak se téměř s hrdostí přiznává ke spáchaným vraždám i pokusům o ně (ve skutečnosti si další ještě přibájil), neskrývá, jak právě tehdy prožíval největší slast, a to již od dětství. Navenek uhlazený, sebejistý Kurten (Milan Kňažko), přestože se podobá vemlouvavému Mefistovi, není ústřední figurou příběhu – tou je ambiciózní obhájce Wehner (Pavel Gajdoš), jenž se pokouší prokázat klientovu nepříčetnost. Apeluje na svědomí soudců a poroty, že rozsudek smrti, byť vynášený jménem státu, jen zopakuje vrahovo počínání, tak odsuzované celou veřejností. Celé vyprávění pak ústí do konstatování, že po Kurtenovi – když se vlády v Německu zmocnili nacisté – se bezpočet takzvaně slušných lidí dopouštěl činů, na jaké by původně ani nepomysleli. Ostatně i sám obhájce, když se ocitne v konfliktu, je schopen bezmála zabít, pomstychtivě tlouci bezmocně ležící oběť, i jeho přitahují temné násilnické pudy.
Ševčík největší prostor věnuje rozmluvám mezi Wehnerem a jeho klientem. Ten jej dovádí k poznání, že představy o spořádaném životě jsou pouhou iluzí, i Wehnerovo přesvědčení o svém šťastném životě a idylickém vztahu s rodiči dovedně nabourá: mladý muž si s hořkostí uvědomí, jak byl celý život jen manipulován, jak cizí rozhodnutí vnímal jako svá. Pokouší se vniknout do vrahova světa, rozpráví s jeho ženou (Dagmar Havlová), osloví muže (Miroslav Táborský), jehož malá dcerka se před mnoha lety stala Kurtenovou první obětí. A nepozoruje, že je to právě zločinec, kdo si podmaňuje jeho duši.
Ševčík natočil na první pohled ambiciózní film, stavící na odiv již své výtvarné pojetí. Kameraman Antonio Riestra zvolil omezenou barevnou škálu, obrazu vtiskl noční přízračnou namodralost. Režisér se vyhýbá exaltovanému vzruchu, upřednostňuje zklidnělé dialogické pasáže i monologické úvahy včetně předčítaných dopisů. A úporně dává najevo zamýšlený přesah, vyjádřený hned v úvodu rozvažováním, zda lidé se jako bezcitné zrůdy už rodí nebo se jimi – vinou rodinného prostředí i společenských podmínek – teprve stávají.
Jenže Normal uvízl ve vlastní pasti: jeho až okázalá vypulérovanost se mění v pouhou neživotnou manýru, celé vyprávění prozrazuje mondénní strojenost, která v odrazující samoúčel přetváří vše, čeho se dotkne. Ustavičně namodralé příšeří, v němž se příběh utápí, zavlhlá uliční dlažba, absence slunečního jasu – to vše se stává monotónním klišé, které se míjí účinkem. V nehnutí setrvávající herci vznosně recitují své repliky jak ve sváteční chvilce poezie, vyhlížejí, jako kdyby byli duchem nepřítomní a hovořili v transu. Jakékoli charisma tu schází Milanu Kňažkovi, jehož cynický našeptávač stěží přesvědčí o své jsoucnosti. Gajdoš se v ochotnicky rozehrané studii prozření blíží Rösnerovu stylu. Zbavena osobitosti a výrazově unylá je Dagmar Havlová.
Ševčík selhal jako strůjce příběhu, inscenátor i vypravěč, nepomáhá ani občasné kouzlení s tvarovým uspořádáním – třeba to, že některé dialogy zanikají ve hřmotně drásavě hudbě, zatímco vybuzeny jsou některé ruchy, například klapot psacího stroje. Ševčík se pokoušel o nezúčastněný, až jakoby protokolární náhled, lhostejnost zosobňují například kolmé pohledy na chabě oddělené kóje v nevěstinci, nad nimiž chybí zastřešení. Prošuměl úmysl nastolit oduševnělou naléhavost, kterou by vyjádřil například kolmý pohled shůry či téměř nábožné otočení obličeje vzhůru. Normal se tak stává ukázkou nezvládnutých ambicí, zahlcených všudypřítomnou křečí a sporným „humanistickým“ přemítáním.
