Jim Jarmusch v jednom rozhovoru řekl: “Life has no plot, no real conclusion,”, tedy- život nemá zápletku ani vyústění. To přesně vystihuje jeho filmy, které ústí někam do ztracena. Hrdinové prožijí krátký příběh a život se nezastaví, osud mele dál.
Noc na Zemi je ten neklasičtější Jarmusch (a to platí o všech jeho filmech ???- pozn. E GO), esence jeho stylu. Nemůže tedy začít jinak než písní Toma Waitse.
Pak už vplouváme do malebně komponovaných klidných zátiší s popelnicemi, vraky aut, pářícími kanály a špinavými loužemi. Je právě 19.07, ve městě andělů končí den. Corky, holka, která je zatím taxikářkou, ale má se sebou velké plány do budoucna – touží být automechaničkou a mít „hodnýho chlapa, co jí bude brát takovou, jaká je“ – projíždí se svým taxi L.A.. Vybraná klientela se právě sestává s death-metalové skupiny Spotřebič, která do sebe lije pivo. Na letišti potká agentku místních studií a ta jí nabídne práci pro film. Jenže Corky už ví, co chce a nechce si kazit život jakoukoli oklikou, raději zapálí si cigaretu Lucky Strike a odjíždí dolů do tepajícího města.
Musím se přiznat, že první povídka mě zrovna moc nenadchla, ale zapadá do koncepce, je jednoduchá a jarmuschovská, jenže ještě to není to pravé, to nás totiž teprve čeká.22.07, v zimním New Yorku se kouří z kanálů a na ulici poskakuje jako jojo černoch Yoyo. Taxíky mu ne a ne zastavit, kdo by se odvážil v noci do Brooklynu. Přískoky se k němu přiblíží žlutý vůz a v něm německý emigrant Helmut. New York je pro něj evidentně velká neznámá, stejně tak jako řízení auta a tak si Yoyo sedne za volant a zamíří směr domov. Po cestě ještě do taxíku nasouká neposednou švagrovou Angelu, které se násilný odvoz moc nezamlouvá. A tady už to jede jako na drátkách, skvělé dialogy a skvělí herci. Smích od začátku do konce.
V Paříži je tou dobou sedm minut po čtvrté ranní, ulice jsou temné a tiché. V taxíku tu sedí připití diplomaté z Kamerunu a dělají si šoufky z řidiče, ten dlouho jejich opilé dobírání nevydrží a vyhodí je z auta. Vzápětí na to bere slepou ženu a zahne ji všetečnými a indiskrétními otázkami. Dostane jednoduchou odpověď, na rozdíl od řidiče z Pobřeží Slonoviny je jenom slepá. O pařížské povídce platí to, co o té newyorské. Stojí na výborných dialozích a dobrých hercích, zkrátka Jarmusch umí setsakra dobře postihnout ty nejobyčejnější věci a dát jim punc vyjímečnosti.
Řím, věčné město, už ve čtyři také spí, a na ulici jsou jenom popeláři, štětky a taxikáři. Prostor pro dovádění tu dostal Roberto Begnini a drží se svého vysokého standardu. Římem si to valí jednosměrka nejednosměrka a brebentí a brebentí, nejdřív mluví k sobě a potom k biskupovi, který není biskup. Zpovědí o své sexuální ekvilibristice způsobí církevnímu pasažérovy infarkt. Biskupa tedy posadí s náležitým komentářem na lavičku a zmizí v ranním kuropění.
Severské Helsinky, v taxíku tu máme kaurismakiovskou hereckou suitu v čele s Mattim Pellonpou. Opět příběh ze života se špetkou jímavé komiky. Co je horší? Přijít o práci, o ženu, mít těhotnou dceru nebo toužit po dítěti, které když se narodí zemře. To je otázka! A tomu se máte smát? A proč ne? Noc se pomalu přehoupla v mrazivé jitro. Začíná nový den, život jde dál, ručička na hodinách poskočí každou minutu o kousek napřed.
Tenhle film se mi nechce moc rozebírat stylem proč, nač a zač. Noc na Zemi to nemá zapotřebí, stačí jít do kina a budete pobaveni, odbaveni a stoprocentně spokojeni.
