Islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson je už na festivalu v Karlových Varech jako doma. Tentokrát do hlavní soutěže přispěl filmem Niceland, v němž líčí hledání smyslu života několika nešťastných a/nebo mentálně postižených lidí.
Fridrikssonovi nelze vyčítat, že je jeho novinka maximálně schematická a co do symboliky primitivní: takový byl totiž jeho tvůrčí záměr a i oficiální materiály o Niceland ostatně mluví jako o "pohádce". A fakt, že ten film obsahuje motiv dysfunkční rodiny a postavu s Downovým syndromem, což jsou jedny z nejčastěji se vyskytujících prvků v letošní karlovarské nabídce, je zkrátka špatná náhoda. Větší roli hraje to, že Niceland do značné míry rozmělňuje materiál režisérových předchozích počinů (zejména Andělů všehomíra) a že není přes všechnu snahu schopen vyvolat emoce, které by šly byť jen kousek pod kůži.
Příběh se točí kolem Jeda a Chloe. Je jim sotva dvacet, pracují spolu v továrně kdesi ve Skotsku, jsou do sebe zamilovaní a taky lehce retardovaní. Chtějí se vzít a začít bydlet spolu, ale krátce poté, co se na tom dohodnou, Jed nepřímo zaviní, že Chloeinu milovanou kočku přejede auto. Chloe tak ztratí smysl života a skončí v nemocnici. Nešťastný Jed se upne na podivína Maxe, kterého viděl v televizi vykládat právě o smyslu žití, a vnutí se k němu na vrakoviště aut. Max si však své tajemství nechává pro sebe a ještě navíc se ukáže, že sám trpí bolestí ještě hlubší než je ta Chloeina. Mezi vedlejší postavy patří Alex, kamarád Jeda a Chloe s Downovým syndromem a fixací na předpověď počasí, a Jedovi rodiče, trávící večery u televize.
Niceland nejvíc trpí onou naprostou - a je jedno, že záměrnou - jednoduchostí. Lásku těch dvou mladých lidí tu například symbolizuje obrovská rudá svíce ve tvaru srdce - a jako by to nestačilo, musí navíc ve velkém předfinálním napětí zhasnout (ano, Chloe upadne do kómatu). Téma hledání smyslu života se prezentuje tak, že se o smyslu života prostě mluví, mluví a mluví, jak nejvíc explicitně to jde. Neméně po lopatě je podaný i tematický antipod, totiž utrácení zázraku žití skrze konzumní chování: filmem se jako červená nit vine leitmotiv televize. Nejenže jde o symbol velmi provařený, ale navíc ještě vyskakuje na plátno s pravidelností, která nejdřív nechtěně baví a posléze ubíjí. A když Fridriksson výjimečně vyklouzne z kolejí naprosté předvídatelnosti a divákovo srdce zaplesá, trvá to vždycky jen okamžik: třeba když Alex přijde Jedovi říct, že Chloe umřela, ukáže se, že šlo o vtip, načež Alex případný smích publika okamžitě utne seriózně řečeným dodatkem, že se dívka "přestala probouzet".
Dobrá je v Niceland příjemně, ale ne přeslazeně melancholická hudba, a hlavně herectví Garyho Lewise (Max) a Martina Compstona (Jed). Prvního jsme mohli vidět ve Scorseseho Ganzích New Yorku nebo slavném dramatu Jmenuji se Joe Kena Loache, druhý jmenovaný se představil v jiném Loachově snímku Sladkých šestnáct let. Oba dokáží hrát úsporně a dostat maximum sdělnosti do jediného výrazu, v čemž jim naštěstí laciný scénář nebrání.
Brání však sám v sobě v tom, o co usiluje nejvíc: ve vyvolávání silných emocí. Ocitá se v situaci, kdy je úplně jedno, jestli příběh skončí dobře nebo špatně, protože oba konce by byly stejně nucené a na tak modelových postavách v té chvíli už stejně málokomu záleží. Niceland je zkrátka filmem zrovna tak jednoduchým jako kýčovitým, laciným jako Jedovo loutkové divadlo s nožem a vidličkou a prázdným jako ty kanystry, které balí v práci. A navíc tím vším ani nepobouří.
