První část - Standard - sleduje trojici žen tří generací: babičku Irenu, její rozvedenou dceru Mášu a jejich vnučku/dceru Patricii, která má zrovna před svatbou. Přinejmenším pro dvě starší ženy se život stal sérií zklamání, ze kterých se vzájemně obviňují. Sledovat, jak se podobné životní vzorce a tatáž zahořklost předávají z generace na generaci, se stává bezmála vyčerpávající podívanou - tím spíš, když tak v divákovi nevyhnutelně vzniká pocit, že nejmladší Patricie přes svou snahu vlastně nemá šanci utéct stejnému osudu. Remundová pro zprostředkování pohledu do světa této trojice používá postupy, které zpočátku působí poněkud násilně, ale později ukazují své opodstatnění. Například hned druhá scéna je na téma "můj smysl života" a třetí se točí kolem otázky "co je to láska", přičemž ony tři ženy v nich sedí vedle sebe na gauči a odpovídají přímo do kamery jako na povel. Nepřirozený a nucený dojem, který tím vzniká, se však k soužití těchhle tří postav skvěle hodí. Remundová ovšem umí pracovat i nenápadněji: k nejsilnějším momentům patří scéna, v níž babička Irena nesnesitelně vlekle popisuje své dávné koketérie se sebevraždou, zatímco její dcera a vnučka se spolu opodál naprosto lhostejně baví... Během dvaceti minut Standardu se jeho hysterické "hrdinky" stihnou pohádat snad každá s každou, přičemž Remundová jejich vzájemné osočování sleduje se zaujetím až voyerským. Na závěr všechny tři ženy, které nedokážou být spolu ani bez sebe, spojí podivný symbolický tanec, z jehož surrealistické atmosféry běhá mráz po zádech.
Druhá část filmu - Ničeho nelituji - potom vypráví o rodině diametrálně odlišné. Její hlavou je Danuše, svérázná "matka rodu", která žije se svým přítelem na předměstí Zlína a pravidelně se stýká s rodinami svých synů, bydlících v Praze. Na rozdíl od Standardu zde do popředí namísto vzájemných vztahů vystupují vztahy partnerské. Ani s Danuší a jejími syny se život nemazlil, ale oproti protagonistkám první části se s jeho zvraty, stejně jako s nástrahami partnerství, dokážou vyrovnat bez hořkosti a svalování viny. Chvílemi tenhle smířený přístup přerůstá až téměř do poetiky Hrabalových pábitelů - jako když Danuše vypráví o bizarním úrazu svého manžela nebo když se celá širší rodina vydá na idylickou odpolední procházku na skládku. Tihle lidé jsou stejně svérázní (Danuše se ve svých jedenasedmdesáti nechá klidně natočit nahá ve vaně, jeden z jejích synů si zase hraje na kavaleristu) jako přirození a jejich životní spokojenost evidentně plyne toho, že dokážou hledat a nacházet kompromisy.Spojení obou částí do jednoho celku pak nad Ničeho nelituji vyklenuje působivý kontrapunkt, který přitom rozhodně není nijak okatý nebo didaktický. Remundová prostě konstatuje, jak její hrdinové žijí, a dokáže neomylně vyhmátnout momenty, na nichž je to nejlépe patrné. Člověku pak nezbude než žasnout, jak se dokázala protagonistům dostat takhle pod kůži a ještě navíc přijít na způsob, jak tam s sebou vzít i diváka. Z Ničeho nelituji se tak stává film, který nejenže přinese okamžitý divácký a hlavně emocionální zážitek, ale ještě k tomu v člověku dlouho dohořívá, protože se do mysli vrací v těch nejčastějších a nejobyčejnějších životních situacích.
