Film Theodory Remundové Ničeho nelituji mohli diváci poprvé zhlédnout na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde se v soutěži ucházel - neúspěšně - o některou z cen. Jeho budoucnost byla nejistá, neměl distributora, který by byl ochoten tak nekomerční projekt, jako jsou dva středometrážní dokumenty (film je rozdělen do dvou částí – „Standard“ a „Ničeho nelituji“) spojené v jedno představení, uvést do kin. A přece: stalo se. Díky společnosti Falcon se hraje v distribuci. Co může divákovi nabídnout? Rozhodně ne odpočinek a pasivní zábavu ani sžíravou depresi. Jeho hodnota je v zrcadlení dvou rodin, jejichž život není až tak výjimečný, v režisérčině podání však působí velmi neotřele. Vede k zamyšlení nad nejzákladnějšími lidskými hodnotami a také nad tím, co všechno může film zachytit a způsobit, zaměří-li se na přetlumočení individuálního osudu.
Standard vznikal jako absolventská práce na katedře dokumentaristiky FAMU pod pedagogickým vedením Karla Vachka. V centru pozornosti stojí tři ženy, zastupující v rámci jedné rodiny různé generace. Klavíristka Irena (75 let) je matkou učitelky Marcely (50 let) a babičkou prodavačky nábytku Patricie (27 let). Jejich vztahy jsou pokřivené a dokument se to snaží zachytit, přičemž pátrá po příčinách daného stavu. Vyprávění je rámováno cestou do Turnova, odkud se rodina přestěhovala do Prahy. Putování po důvěrně známých místech v nich vyvolává emoce, stejně jako sám fakt, že se na jednom prostoru ocitají spolu. Irena a Marcela vášnivě diskutují, hádají se a obviňují, kdo se více "zasloužil" o jejich životní neúspěchy. Ženy velmi málo přehrávají: kamera sleduje výměny názorů téměř v přímém přenosu. Nezůstává však pro ně skryta. Aktérky na ni přímo reagují, jako by ji považovaly za morálního arbitra, čímž film získává na bezprostřednosti.
Vedle těchto "akčních" scén, snímaných často s přeostřováním z osoby na osobu, je režisérka zachycuje v zaměstnání a ve stylizovaných záběrech, k nimž patří i jakési intermezzo: společné posezení na pohovce, během kterého každá odpovídá na režisérčiny otázky (co je to láska aj.). Ženám přitom dělají společnost dva muži: Marcelin dvanáctiletý syn a Patriciin přítel, jenž se v závěru vyprávění stane i jejím manželem. Právě Patricie jako by vnášela do semeniště konfliktů jistou naději, k níž je vedena i svým koníčkem a částečným zdrojem obživy - tancem. V něm se zaměřuje na standardní kreace, což koresponduje s názvem filmu a s její snahou po standardních, rozumějme harmonických, vztazích. Celé vyprávění pak vyúsťuje ve stylizovaný obraz, v němž na jednu a tutéž Verdiho melodii tančí každá svůj tanec. Je pozoruhodné, že zatímco u Patricie jde o valčík, u Ireny a Marcely se jedná o tanec výrazový, bez kanonizovaných pohybů.
Ničeho nelituji, druhý film, který vznikl o něco později a dal název celému projektu, zpočátku vyhlíží jako portrét svérázné ženy ze zlínském regionu. Jednasedmdesátiletá Danuše s vizáží copaté Indiánky vypráví jadrným jazykem s příměsí dialektu o svém životě, který hned na počátku poznamenala tuberkulóza. Během nemoci se však seznámila s budoucím muž, s nímž zplodila dva syny. V době jejich puberty manžel na následky autonehody zemřel a ona zůstala sama. Po řadě peripetií si našla nového druha, který se o ni nyní stará, neboť jí nohy vypověděly službu. Nemilujeme se, ale jsme rádi spolu, říká protagonistka, která si libuje v pestrých barvách, jimiž zaplavuje svůj byt, stejně jako v kýčovitých předmětech upletených z chemlonu.
Spojitost s prvním filmem se na chvíli ztrácí, ale když se režisérka zaměří na syny a jejich rodiny, pochopíme, kam míří. Zatímco Tomáš nemá větších ambicí a se svou ženou si poměrně spokojeně užívá bezdětného manželství (třeba v kostýmu kovboje a sličné Scarlett), Marek je vedoucím pracovníkem nadnárodní firmy. Jeho společenský úspěch však vykupuje nefungující rodina, o které spolu s manželkou mluví do kamery. Režisérka se zde projevuje aktivněji než u Standardu. Klade otázky a reaguje na odpovědi, i když nevstupuje přímo do objektivu. Postupně vychází najevo, že zatímco v manželství se mohou vyskytnout problémy, vztah synů k matce je poměrně harmonický. Svůj podíl má na tom jistě rozdílnost pohlaví a skutečnost, že Tomáš i Marek bydlí v Praze a za matkou dojíždějí na Moravu jen na návštěvy.
Remundová se snaží o objektivní záznam skutečnosti a hodnocení ponechává na divákovi, který se během sledování obou dokumentů patrně neubrání srovnání s vlastní rodinnou situací. Ač studentka "vachkovské" školy, není vliv "velkého učitele" na ní až tak patrný (výjimkou může být mystifikační nalezení lebky na smetišti v Ničeho nelituji) a zřejmější je směřování ve stopách našich nejznámějších dokumentaristek Olgy Sommerové a Heleny Třeštíkové. Na rozdíl od nich je však Remundová - snad i vzhledem k věku - více emotivní a v komunikaci s mapovanými lidmi partnerská. Racionální uvažování a přirozený kalkul tvůrce u ní občas zastiňuje úžas nad tím, co se před objektivem odehrává. Zejména o tom vypovídá první dokument, který hodnotím výše než druhý, neboť působí dramaturgicky uceleněji a autentičtěji: takové hádky mezi matkou a dcerou nejde natrénovat, jde o záznam živoucího materiálu.
V jednom z rozhovorů Remundová uvedla, že za konkrétními případy hledá spíše principy, a proto například necítí potřebu pracovat metodou časosběrného natáčení (specializace Třeštíkové), které by jí umožňovalo sledovat postavy v dlouhodobějším vývoji. Její projekt je toho důkazem, i když není na všech místech vzhledem k sledovaným principům dobře vyklenutý a zvláště v druhém dokumentu má blízko k okouzlenému figurkářství. V úhrnu jde však o dílko poctivé, které si své diváky najde a možná jim pomůže v řešení osobních problémů nebo při hledání vznešenosti i v tom nejbanálnějším prostředí, jako je například kuchyně, kde paní Danuše na závěr tančí u nesmrtelného šansonu Edith Piaf Non, je ne regrette rien.
