Po „nekomerčním“ projektu Muž, který nebyl bratři Coenové svým nejnovějším filmem Nesnesitelná krutost zjevně navazují na osvědčený model roztomile bezstarostné a divácky nejvstřícnější komedie Big Lebowski. Scénář o prominentním rozvodovém právníkovi (šarmantní George Clooney), který si navzdory neprůstřelné předmanželské smlouvě nechá „zatnout tipec“ sňatkovou podvodnicí (krásná Catherine Zeta-Jonesová), ale vznikl již před osmi lety, tři roky před vznikem Big Lebowského.
Coenové ve svém desátém snímku elegantně přeskakují mezi dvěma žánry. Tím prvním je romantická „crazy“ komedie starého střihu (snímek se odehrává v současnosti, ale dýchá z něj stylově nablýskaná retro atmosféra jako by se odehrával před šedesáti či sedmdesáti lety a natočili ho Ernst Lubitsch nebo Howard Hawks), tím druhým „zlodějská“ veselohra skloňovaná sice podle osvědčeného vzoru Podraz (1973), ale poučená i dvojsmyslně frivolními filmy jako je Útěk z ráje (1932). Jelikož je film zasazen do právnických kulis, všechny intriky a úskoky v něm osnuje vypočítavý advokát s jiskřivě vyběleným chrupem, jenž právo ctí, slouží mu – a někdy se jím dokonce i řídí. Alespoň do okamžiku, než se proti němu postaví žena, s níž není radno během apartně nelítostné bitvy pohlaví zkřížit meče.
Bratři Coenové jsou mistry rafinovaného ironického humoru, který vyniká zejména v jejich „temněji“ laděných snímcích, zatímco jejich odlehčené filmy bývají poskládány spíše z vrtošivě výstředních, ale chvílemi poněkud nucených a nevyrovnaných gagů. Platí to i pro snímek Nesnesitelná krutost, který je sice v jednotlivostech půvabný (zábavné právnické kličky, rafinované taktizování a slovní přestřelky jsou plné bonmotů a citátů, které na sebe oponenti bleskurychle odpalují), jako celek ovšem poněkud zadrhává. Coenové se víc než na vlastní příběh soustředí především na pečlivé vykreslení obskurních fyziognomických detailů svých neuvěřitelných figurek, jejichž stylizace však působí – jako v případě svědčícího barona s psíkem – místy až dryáčnicky. Samotná záplatka sice vtipně vygraduje ve finální dvacetiminutovce, první čtvrtina stominutové komedie však s ústřední dějovou linkou filmu ani nijak zásadněji nesouvisí a jeho prostřední část je (co se vtipnosti scén týká) rozkolísaná. Coenové si navíc neodpustili ani své typické, z „reálného“ příběhu vybočující a notně svévolné „snové“ pasáže, jejichž aktérem je na kolečkové křeslo upoutaný a hadičkami vyživovaný stařec-šéf právnické firmy.
Poprvé v jejich filmech se zde objevují i poměrně lacinější humorné situace (třeba zapíchnutí televizní ceny za celoživotní dílo do zadnice jejího majitele), jiné gagy jsou trochu předvídatelné (tj. zavedená klišé nejsou přetočena vzhůru nohama, jak bylo dříve coenovským zvykem). S přesnou typizací postav souvisí stejně precizní casting. Kromě obou (alespoň na plátně) se k sobě skvěle hodících představitelů hlavních rolí nelze nezmínit rozšafného producenta Geoffreyho Rushe, jenž si v přepychovém bouráku vyzpěvuje, že je „chudý chlapec, kterého chtěj jen holky ze sedmý avenue“, nebo postavu přitroublého petrolejového magnáta v kovbojském klobouku v podání Billyho Boba Thorntona.
Těžko odhadovat, zda tento snímek znamená definitivní příklon bratří Coenových k hollywoodskému mainstreamu. Z hlediska jejich počáteční tvorby, ohraničené filmy Blood Simple (uváděné v tuzemské distribuci pod zavádějícím titulem Zbytečná krutost) a Barton Fink, jde totiž o další ústupek diváckým očekáváním, ze kterého se vytrácí nezaměnitelný, škodolibě černohumorný styl (ten připomene vlastně jen jeden famózní gag s nechtěným „sebeodstřelem“ sípajícího zabijáka s inhalátorem v ruce). V rámci hollywoodské produkce je ale film Nesnesitelná krutost stylově čistým a řemeslně navíc bezchybným produktem, jehož tvůrci si nehrají na nic „vyššího“ a jehož jediným smyslem je diváky – a očividně i jeho autory – pobavit. Bratři Coenové sice tímto filmem možná již natrvalo ztratili svůj někdejší statut „divoké karty“ amerického filmu, zatím se však v hlavním proudu svému jménu nezpronevěřili.
